by Edgar Allan Poe (1809 - 1849)
Translation by Augustin Eugen Mužík (1859 - 1925)

Once upon a midnight dreary, while I...
Language: English 
Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door --
Only this, and nothing more."

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;- vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow -- sorrow for the lost Lenore --
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore --
Nameless here for evermore.

And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me -- filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating,
"'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door --
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; --
This it is, and nothing more."
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; --
This it is, and nothing more."

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you" -- here I opened wide the door; --
Darkness there, and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortals ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore!"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!" --
Merely this, and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
"Surely," said I, "surely that is something at my window lattice:
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore --
Let my heart be still a moment and this mystery explore; --
'Tis the wind and nothing more."

Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door --
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door --
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore.
"Though thy crest be shorn and shaven, thou, " I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient raven wandering from the Nightly shore --
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning -- little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blest with seeing bird above his chamber door --
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as "Nevermore."

But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered- not a feather then he fluttered-
Till I scarcely more than muttered, "other friends have flown before --
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before."
Then the bird said, "Nevermore."

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore-
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of 'Never -- nevermore'."

But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and door;
Then upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore --
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt and ominous bird of yore
Meant in croaking "Nevermore."

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamplight gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamplight gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!

Then methought the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose footfalls tinkled on the tufted floor.
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee -- by these angels he hath sent thee
Respite -- respite and nepenthe, from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!
"Quoth the Raven, "Nevermore."

"Prophet!" said I, "thing of evil! -- prophet still, if bird or devil! --
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted --
On this home by horror haunted -- tell me truly, I implore --
Is there -- is there balm in Gilead? -- tell me -- tell me, I implore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."
"Prophet!" said I, "thing of evil -- prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us -- by that God we both adore-
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore --
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Be that word our sign in parting, bird or fiend," I shrieked, upstarting --
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken!- quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
And the lamplight o'er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted -- nevermore! 

T. Hemberger sets stanza 5
W. Levey sets stanza 5
E. Rapoport sets stanza 5
D. Scattergood sets stanza 5
B. Shapleigh sets stanza 5
P. Southey sets stanza 5
E. Sternberg sets stanza 5

About the headline (FAQ)

Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Settings in other languages, adaptations, or excerpts:

  • Also set in Portuguese (Português), a translation by Anonymous/Unidentified Artist CZE HUN ; composed by José de Lima Siqueira.

Other available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):


Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]

Text added to the website: 2007-09-27 00:00:00
Last modified: 2014-06-16 10:02:28
Line count: 110
Word count: 1102

Havran
Language: Czech (Čeština)  after the English 
V půlnoc jednu pustou, tmavou,
když jsem se skloněnou hlavou
seděl znaven nad podivnou
knihou, sám a v srdci žal,
když mne skoro sen již zmáhal,
slyším, jak by někdo sáhal
po dveřích, a zase váhal,
až pak tiše zaklepal.
„Poutník to as,“ povídám si,
„na mé dvéře zaklepal,
nemá klepat nadarmo!“

Ach, nevyjde z mé to hlavy:
v prosinec to bylo dravý,
plamen ohně plápolavý
míhal se jak přelud kol.
Prudce po jitru jsem toužil,
marně ducha v knihy hroužil,
zoufale on jen se soužil,
pro Lenoru nesl bol,
pro tu duši vzácnou, jasnou,
v nebe vzatou nesl bol —
zde ji hledám nadarmo.

A to jemné šelestění
vzbouzí ve mně matné chvění,
duši moji náhle jímá
dosud nepoznaný žas,
takže, bych se strachu zbavil,
poznovu jsem k sobě pravil:
„To nějaký host se stavil
u mých dveří v tento čas,
jakýs pozdní host se stavil
u mých dveří v tento čas —
vždyť se lekám nadarmo.“

Tu jsem oddechnul si směle.
Neváhaje pak již déle,
„pane,“ řekl jsem, „či paní,
prosím, odpusťte mi již,
však mne skoro sen již zmáhal,
a vy jak byste se zdráhal,
proto jsem též trochu váhal
vstát a popojít vám blíž —“
Prudce otevru teď dvéře,
čekám, až on přijde blíž,
stojím, čekám — nadarmo.

Dlouho stál jsem, do tmy zíral,
duch můj divnou bázní zmíral,
dumy dumal, jaké nikdo
ze smrtelných přede mnou.
Leč v tom tichu beze hnutí
jediné jen zašeptnutí
„Leonoro“ jako dchnutí
znělo nocí tajemnou.
Já je šeptnul, echem dále
znělo nocí tajemnou,
znělo, mřelo nadarmo.

Do komnaty zpět se chýlím
s čelem divným zmatkem zpilým,
slyším opět klepání to
hlasitěji nežli dřív.
„Jistě,“ pravím, „někdo stoje
venku, půlnoci se boje,
klepe tam na okno moje.
Podívám se na ten div.
Ztiš se, ty mé plaché srdce,
vysvětlím ti tento div,
vždyť se lekáš nadarmo.“

Prudce okno otevře se,
a tu vidím, jak se nese
ke mně havran, statný havran
ze dnů dávna, z báje chvil.
Neopověděv se ani,
letěl dále bez váhání,
jako kníže nebo paní
nad dvéře se usadil,
na poprsí Palladino,
tam se vážně usadil,
hledím naň, však nadarmo.

Vida jeho mrav a pýchu,
nezdržel jsem se již smíchu,
v okolí tom hrůzy plném
v úsměv ladě duši svou.
„Ač jsi zbloudil bez všech znaků
k nám sem lidem z nočních mraků,
nejsi jako každý z ptáků,
nějak tebe doma zvou!
Řekni mi své rodné jméno,
jak tě, pověz, doma zvou?“
Řekl havran: „Nadarmo.“

Poslouchám tu v žasu ptáka,
co mi bez obalu kráká,
jenže ve mně úcty málo
vzbudila ta odpověď.
To však na svůj účet beru:
zřídkakdy se stane věru,
aby přišel v nočním šeru
někam pták, jak on sem teď,
aby na sochu si sednul
někde pták, jak on zde teď,
s takým jménem ‚Nadarmo‘.

Havran však už tiše seděl,
mlčky na mne dolů hleděl,
jak by z celé řeči výraz
jediný měl v paměti.
Pouze schlípnul křídla obě,
ticho bylo jako v hrobě,
až jsem posléz řekl sobě:
„Vím, že také uletí,
jak mé naděje a druzi,
tak mi také uletí —“
Kváče havran: „Nadarmo.“

A v tom tichu svojím hlasem
pták ten naplnil mne žasem.
„Slovo to,“ dím, „celou asi
moudrostí jest, již kdy znal,
pochycenou ode pána,
jehož sterá stihla rána,
až hruď jeho, k smrti zdrána,
vylila svůj celý žal,
všechny naděje a klamy,
celou tíhu svou i žal
v jedno slovo ‚Nadarmo‘.“

Však ten havran stále pudí
smutek z mojí teskné hrudi,
takže posléz k němu blíže
sedám, čelo podepřev,
a pak hebkém ve sametu
v lehkém fantazie letu
probírám tu divnou větu,
co ten hrůzný, zlostný zjev,
zlověstný a podivínský,
příšerný a hrůzný zjev
myslil oním ‚Nadarmo‘.

Tak jsem seděl, dumal znova
beze zvuku, beze slova
hleděl k ptáku, jehož oči
pálily mne v bledou tvář.
Tak jsem seděl, bolest taje,
hlavu těžkou opíraje
o podušku, v jejíž kraje
padá lampy jasná zář;
podušku tu, v jejíž kraje
padá lampy jasná zář,
chystám pro ni — nadarmo.

Náhle vzduch je dusný, sytý
kadidlem a vůní zpitý,
zachvívá se serafíny,
jichž teď kroky půda zní.
„Neštastníče,“ křiknu, „nebe
navštívilo dnesky tebe,
ještě můžeš spasit sebe,
rozluč jen svou paměť s ní,
pij z poháru zapomnění,
rozluč svoji paměť s ní —“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,
aťs jen pták či ďábel svůdce,
jestli tebe peklo slalo
neb jen bouř v náš smutný dol,
opuštěný, nehostinný,
v němž jen pusté duchů stíny
rády dlí a nikdo jiný,
prosím, umírniž můj bol,
rci, zda najdu v Gileadu
balzám těchy pro svůj bol?“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Proroku! Ty lidstva škůdce,
aťs jen pták či ďábel svůdce,
při nebesích zaklínám tě,
při Bohu, jenž tvůj je pán,
viď, že doufat mám, že jednou
andělé mou duši bědnou
k oné zářné děvě zvednou,
již teď věčný eden dán,
k oné vzácné, zářné děvě,
jíž je věčný eden dán —“
Kváče havran: „Nadarmo!“

„Naposleds to skuhral, vari,
ptáku nebo ďáble starý,
leť si zpátky v noční bouře,
do pekelné vlasti pluj!
Nech zde jedno péro černé
v zámku lži své licoměrné,
samotě mne ponech věrné,
velím: Opusť pokoj můj,
vyrvi spáry z mého srdce,
velím: Opusť pokoj můj —“
Kváče havran: „Nadarmo.“

A ten havran z bílé stěny
zírá jako přimrazený
stále dolů od té sochy,
zírá v jizby mojí klín.
Jeho zrak je divě žhavý,
jak by jakýs démon tmavý
níže kroužil kol mé hlavy —
v duši padá jeho stín.
Doufáš, že ji někdy ještě
opustí ten černý stín?
Darmo — darmo — nadarmo!

Confirmed with Šestnáct českých překladů, Praha: Odeon 1990. pages 95–100.


Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

Text added to the website: 2019-05-18 00:00:00
Last modified: 2019-05-19 00:00:04
Line count: 198
Word count: 914