Palouk na pokraji jezera. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa čarodějnice Ježibaby. TŘI LESNÍ ŽÍNKY (tančí na palouku) Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou! Zvědavě se v hloubku dívá, po kameni ke dnu splývá, hastrmánek hlavou kývá, hou, hou, hou, starou hlavou zelenou. Hou, hou, hou, kdo to chodí nocí tou? Hastrmánku, měsíc stoupá, už se tobě v okně houpá, za chvíli se k tobě vloupá, hou, hou, hou, ve tvou síňku stříbrnou! Hou, hou, hou, měsíc bloudí nad vodou!1 Po jezeře tančí vánek, probudil se hastrmánek, hastrmánek, tatrmánek, hou, hou, hou, bublinky už ze dna jdou. Vodník se vynoří z jezera a mne si oči. LESNÍ ŽÍNKY: Hou, hou, hou, hastrmánek nad vodou! Hastrmánek chce se ženit, která z vás chce vodu pěnit, dědka česat, lože změnit, hou, hou, hou, s babkou hastrmanovou? VODNÍK: I, pěkně vítám z lesa k jezeru! Jakž, je tam smutno bujným slečinkám? Mám dole na dně samu nádheru a zlatých rybek na pytle tam mám; rákosím se kmitnu, ruku svou jen napnu, po slečince chňapnu, za nožky ji chytnu, stáhnu si ji k nám! Lapá po lesních žínkách. LESNÍ ŽÍNKY: Hastrmánku, heja hej, tedy si nás nachytej! Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku! Ale žena, hahaha, hastrmánku, hahaha, za uši ti vytahá! Rozutekou se. VODNÍK: Uličnická havěť! Kterak zbrkle pádí! Horem dolem polem – inu, mládí, mládí! RUSALKA – se vynoří z jezera: Hastrmánku tatíčku! VODNÍK: Kýho šlaka, dítě, snad mi tady v měsíčku nesušíš mé sítě? RUSALKA: Hastrmánku tatíčku, než se vody zpění, sečkej se mnou chviličku, ať mi smutno není! VODNÍK: I vida, smutno! RUSALKA: Všechno řeknu ti! VODNÍK: A dole taky? RUSALKA: Smutno k zalknutí! VODNÍK: Dole, kde je samý rej? Není možná – povídej! RUSALKA: Chěla bych od vás, hlubin těch se zbýti, člověkem být a v zlatém slunci žíti! VODNÍK: Mohu-liž věřit vlastním uším svým? Člověkem býti? Tvorem smrtelným? RUSALKA: Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé, že mají duši, jíž my nemáme, a duše lidí že jde nebi vstříc, když člověk zhyne a když znikne v nic! VODNÍK: Dokud rodná kolébá tě vlna, nechtěj duši, ta je hříchu plna! RUSALKA: A plna lásky! VODNÍK: Vodo pravěká – snad nemiluješ, dítě, člověka? RUSALKA: Sem často přichází a v objetí mé stoupá, šat shodí na hrázi a v loktech mých se koupá. Však pouhou vlnou jsem, mou bytost nesmí zříti — ó vím, že člověkem dřív musila bych býti, jak já jej objímám a jak jej vinu v ruce, by on mne objal sám a zulíbal mne prudce! VODNÍK: Dítě, dítě, z noci do noci tvoje sestry budou pro tě plakat – už ti není, není pomoci, člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat! RUSALKA: Hastrmánku mužíčku, on mne musí zočit – pověz, pověz, tatíčku, co mám smutná počít? VODNÍK: Ztracena, ztracena do věků, prodána, prodána člověku! Marno je lákat tě dolů v rej – Ježibabu si zavolej, ubohá rusalko bledá!... Potápí se. Běda! Ó běda! Ó běda! Zmizí pod vodou. RUSALKA: Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý! Řekni mu, stříbrný měsíčku, mé že jej objímá rámě, aby si alespoň chviličku, vzpomenul ve snění na mě. Zasvěť mu do daleka, řekni mu, kdo tu naň čeká! O mně-li duše lidská sní, ať se tou vzpomínkou vzbudí! Měsíc zmizí v mracích. Měsíčku, nehasni, nehasni! Ta voda studí, ó, studí! Zachvěje se úzkostí. Ježibabo! Ježibabo! VODNÍK – pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! RUSALKA – úpěnlivě: Ježibabo! Ježibabo! JEŽIBABA – v chalupě: Lkáním, štkáním, naříkáním kdo mě budí před svítáním? RUSALKA: Ježibabo, léku dej mi, vodní kouzlo se mne sejmi! JEŽIBABA – vychází z chalupy: Slyším cosi, čichám cosi – ozvi se a pověž, kdo jsi! RUSALKA: Rusalka jsem, vodní víla, dej mi léku, tetko milá! JEŽIBABA – se blíží k jezeru: Jsi-li víla, zjev se hbitě, ukaž se mi, krásné dítě! RUSALKA: Vlnami jsem upoutána, do leknínů zamotána. JEŽIBABA: Vytrhni se, cupy hupy pospěš ke mně do chalupy— pusť ji, vlnko, pusť ji ke mně, ať se nožky dotknou země! Pomáhá rusalce na břeh. Nožičky, držte ji, nožičky, neste ji— vida, jak nožičky chodit už umějí! RUSALKA – jí klesne k nohám: Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš, pozemské jedy, paprsky měsíce dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit, člověka v příšeru, příšeru v člověka dovede proměnit moudrost tvá odvěká, rusalky za nocí hrozbou svou strašíš, pro lidské strasti divné léky snášíš, pro nás i pro lidi ve světě dalekém sama jsi živlem, sama jsi člověkem, se smrtí věčnost je tvé věno — pomoz mi pomoz mi, zázračná ženo! JEŽIBABA: To já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! Ale slyš, pilně slyš, nežli léku okusíš: perly máš, krásu máš – pomohu-li, co mi dáš? RUSALKA: Vše, co mám, si vem – ale udělej mě člověkem! JEŽIBABA: A nic víc? Pranic víc? Proto přišlas úpějíc? Voda tě už omrzela, lidského jsi lačna těla, milování, laškování, hubiček a cukrování – to já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! RUSALKA: Tvoje moudrost všechno tuší – dej mi lidské tělo, lidskou duši! JEŽIBABA: Dám ti, dám, věz to rarach sám! Ale ty mi musíš dát průsvitný svůj vodní šat, a když lásky neokusíš na světě, zavržena žíti musíš v hlubinách zas prokletě. Ztratíš-li tu lásku, po níž cit tvůj prahne, kletba vodních mocí zas tě v hloubku stáhne, a než nabudeš jí, trpět budeš též, pro všechen sluch lidský něma zůstaneš! Chceš být němá, chceš, pro toho, jejž miluješ? RUSALKA: Jeho-li lásku poznat smím, ráda, věř, pro něj oněmím! JEŽIBABA: Střez si ho, střez, a věz to, věz: prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš, miláčka svého také zahubíš, stane se navždy obětí věčného tvého prokletí! RUSALKA: Lidskou duší, čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší! JEŽIBABA – pomáhá rusalce: Tedy pojď, honem pojď, do chaty mě doprovoď! V krbu jedy uvaříme, rusalku tím napojíme, ale potom ani muk – čury mury fuk! Odvádí rusalku do chalupy, kdež zaplane červená záře. Proud jisker vyrazí komínem, a z chalupy zazní čarování ježibabino. Lesní žínky, přilákány tím čarováním, se sbíhají a nahlížejí do chalupy. JEŽIBABA –uvnitř: Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk! Kapka krve dračí, deset kapek žluče, teplé srdce ptačí – pokud ještě tluče.1 Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Čury mury fuk, nelekej se větších muk! Toť tvé lidské věno, a to musíš píti, tím co uvařeno, jazyk zdřevění ti. Skoč můj mourku, holahej, v hrdlo jí tu šťávu vlej! Čury mury fuk, ale teď už ani muk! Ticho v chalupě. Lesní žínky se rozprchly. Obloha se jasní, z daleka znějí lovecké rohy. VODNÍK – hluboko pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! Nad jezerem se rdí jitřní záře. LOVEC– zpívá v daleku: Jel mladý lovec, jel a jel, laň bílou v lese uviděl, hluboké oči laň měla. – Zdali ji stihne má střela? Ó, mladý lovče, dále spěj, tu bílou laňku nestřílej, varuj se jejího těla! – Zdali ji stihne má střela? PRINC – vyrazí s lesa s kuší v ruce: Zde mihla se a zase zmizela! Horem a dolem, lesem a polem podivná zvěř ta míhá se kolem – a tady stopa znikla docela! A tajemným vlněním potají ty vody mě v lokty své lákají, jak bych měl divoký lovu cit v objetí jejich zas ochladit. Krok vázne mi, stesk cítím neznámý, zbraň z unavené ruky padá mi, sotva lov začal, unavil mne vráz, divné to kouzlo zajalo mě zas! LOVEC– nablízku: Laň nebyla to – lovče, stůj! Bůh tvoji duši opatruj! Srdce tvé smutno je zcela... Koho to stihla tvá střela? Lovci výjdou z lesa. PRINC: Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se, podivné čáry bloudí po lese, divnější čáry v duši mám – vraťte se domů, chci býti sám! Lovci odcházejí. Princ usedne zadumán na břehu jezera. Rusalka vyšla z chalupy. Je bosa, v popelavých šatech nuzného dítěte. Krásné její zlaté vlasy hluboko splývají. Je němá. PRINC – spatřiv ji vyskočí: Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk nebo pohádka? Přišla jsi chránit vzácné zvěři, kterou jsem zahléd´ v lesa šeři? Přišla-lis prosit za ni, sestřičko bílých laní? Anebo sama, jak vstříc mi jdeš, kořistí lovcovou býti chceš? Rusalka vztáhne k němu němě své ruce. PRINC: Svírá ti ústa tajemství, či navždy jazyk tvůj ztich´? Něma-li ústa tvá, Bůh to ví, vylíbám odpověď s nich! Odpověď záhadám, jež mě sem zlákaly, jež mě sem volaly přes trní, přes skály, abych tu konečně v blažený dnešní den, dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen! Co v srdci tvém je ukryto, máš-li mě ráda, zjev mi to! Rusalka mu padne do náručí. RUSALKY – pod vodou: Sestry, jedna schází z nás! Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá. RUSALKY: Sestřičko, kam odešlas? Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní. VODNÍK – pod vodou: Přes hory, doly a lesy! RUSALKY: Sestřičko, sestřičko, kde jsi? Rusalka se stulí úzkostně v náručí princově. PRINC: Vím, žes jen kouzlo, které mine a rozplyne se v mlžný rej, však dokud čas náš neuplyne, ó pohádko má, neprchej! Můj skončen lov – nač myslit naň? Tys nejvzácnější moje laň, hvězdička zlatá v noc temnou – pohádko moje, pojď se mnou! Odvádí rusalku.
Rusalka: Lyrická pohádka o třech dějstvích
Opera by Antonín Dvořák (1841 - 1904)
Translated to:
English — Rusalka, a lyrical fairy tale in three acts (Patrick John Corness)
OSOBY (Characters) Lesní žínka = Wood nymph Druhá žínka = Second wood nymph Třetí žínka = Third wood nymph Vodník (Hastrman, Hastrmánek) = Spirit of the Lake (Water Spirit) Rusalka = Rusalka (Water Nymph) Rusalky = Water nymphs Ježibaba = Ježibaba (Forest Witch) Lovec = Huntsman Princ = Prince Hajný = Gamekeeper Kuchtík = Kitchen Hand Cizí kněžna = Foreign princess
1. První dějství  [sung text checked 1 time]
Authorship:
- by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the single-text view
Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- ENG English (Patrick John Corness) , "Act One", copyright © 2019, (re)printed on this website with kind permission
2. Druhé dějství  [sung text checked 1 time]
Sad na zámku princově. V pozadí sloupořadí a slavnostní síň hodovní. V popředí pod starými stromy zátoka jezerní. Je kvečeru. HAJNÝ (přichází z kuchtíkem) Jářku, jařku, klouče milé, honem tedy dopověz, jakáže to kratochvíle na zámku se strojí dnes? To je hostí na síni, to je práce v kuchyni, na stolech a na policích podivného náčiní! KUCHTÍK: Máme ti teď sháňku, milý strýče Vaňku, do večera od svítání neustanem v práci ani! Princ ti našel v lese divné stvoření, a s ním, podivme se, snad se ožení! Našel prý ji v lesích tvých, ve tvých lesích - hlubokých – ale ať ji vzal kde vzal, já bych se jí, strýčku, bál! Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená – To by byla čistá žena! HAJNÝ: Je to pravda vskutku, co se mluví všude? Můj ty milý smutku, už to takhle bude! Ať nás Pánbůh chrání, myslivec jsem starý – že v tom milování vězí divné čáry! U nás v lese straší šlakovité moci, lesem divní braši chodí o půlnoci. Je-li v těle duše slabá, uhrane ji Ježibaba, pode hrází tuze snadno hastrman tě stáhne na dno. A kdo vidí lesní žínky bez košilky, bez sukýnky, omámí ho lásky chtíč – Pánbůh s námi a zlý pryč! KUCHTÍK: Já se bojím, strýčku! HAJNÝ: Inu, není div – buď ti, pacholíčku, Pánbůh milostiv! KUCHTÍK: Náš princ vždy tak švarný byl – kterak se teď proměnil! Není, jaký býval, není, bloudí jako omámen, stará Háta na modlení dává za něj den co den. A pan farář, jak to slyšel, varovat ti prince přišel – ale princ ne a ne, holka prý tu zůstane! HAJNÝ: Proto jsou tu hosté již, proto se tak prázdní špíž! Proto jsem honem vlek´ plno zvěře na zámek! KUCHTÍK: Na štěstí, jak zdá se, nemělo to být, všechno může zase jiná pokazit! Stará Háta vypráví, princ že prý je vrtkavý; už prý jeho láska mizí, jinou prý zas v mysli má, po jakési kněžně cizí, hází prý už očima! HAJNÝ: Pánbůh dej, Pánbůh dej, ve zdraví ho zachovej! Já být princem, bez okolků vyhnal bych tu cizí holku, než mě v čáry zamotá – ať se klidí, žebrota! KUCHTÍK: – náhle: Hu, tam si vede princ tu obludu! Uteče. HAJNÝ: Já na ní taky čekat nebudu! Uteče jinudy. PRINC:– přichází za chvíli poté s rusalkou krásně oděnou: Již týden dlíš mi po boku, jak z báje zjev dlíš přede mnou, a marně v očí hluboku tvou bytost hledám tajemnou. Má sňatek dát mi teprve, co láska dávno chtěla, bys rozhořela do krve a byla ženou zcela? Proč chladí tvoje objetí, vzplát vášní proč se zdráhá? Proč úzkostí jen zachvěti se mám v tvých loktech drahá? Však marně, marně dusím smutný cit, z tvé náruče se nelze vyprostit – bys byla stokrát chladná, nesmělá, mít musím tebe, musím docela! CIZÍ KNĚŽNA: – přichází pozadím; spatříc prince a rusalku: Ne, není to láska – jen hněvný je to cit, že jiná dlí, kde já jsem chtěla být, a že jsem jeho býti neměla, ať štestí obou zhyne docela! Pokročí. Princ na chvíli zda vzpomene si přec, že hostitelem jest i milenec? Má na to štěstí, jímž vás blaží svět, i cizí host jen němě pohlížet? Stane mezi princem a rusalkou. PRINC: – se vzruší, sotvaže spatřil kněžnu: Ach, výčitka to věru včasná, a s vašich rtíků rád ji snáším – i ženich věru, kněžno krásná, je především jen sluhou vaším! CIZÍ KNĚŽNA: – pohlédnouc na rusalku: A vaše kráska, citů vašich paní, vás nepokárá za to slůvkem ani? Jízlivě: Či v pohledu svém tolik něhy má, že mluví s vámi pouze očima? PRINC: – v rozpacích: Však oči její říci zapomněly, že hostitel se nepozorným stal – nechť nahradí teď rychle, svolíte-li, co roztržit jen chvíli zanedbal! Podává kněžně ruku. Rusalka – se chytne křečovitě ruky princovy. PRINC: Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvíš? V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již! Odvádí kněžnu. CIZÍ KNĚŽNA: – odcházejíc rusalce: Ó, vystrojte se v šaty přebohaté – mám jeho dvornost, vy však lásku máte! Odejde s princem. Rusalka ztrnule hledí za nimi, jako by pohledem chtěla prince zadržet, ale pak smutna a zlomena odchází sloupořadím. Zatím s sšeřilo, večer hasne, a později zasvítne měsíc. V síních zazní slavnostní hudba a zaplanou světla. Je vidět slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří skupiny. Později zpěv a tanec. VODNÍK: – se zatím vynořil ze zátoky: Ubohá rusalko bledá, v nádheru světa zakletá! Celý svět nedá ti, nedá, vodní čím říše rozkvétá! Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkém, byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat! Ubohá rusalko bledá, zajatá v kouzlo lidských pout! Voda tvá všude tě hledá, nadarmo chce tě obejmout! Až se zas vrátíš k družkám svým, budeš jen živlem smrtícím, vrátíš se žitím uvadlá, prokletí živlů jsi propadla! ZPĚV – v síni: Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly, hoch jel a jel k své nevěstě, a den se smál tak světlý. Nemeškej, hochu, k milé spěš, dorosteš záhy v muže, zpátky až tudy pojedeš, pokvetou rudé růže. Květiny bílé nejdříve úpalem slunce zašly, ale ty růže ohnivé svatební lože krášlí! Princ se objeví chvílemi v slavnostním ruchu a dvoří se okázale cizí kněžně. VODNÍK: Na vodách bílý leknín sní, smutným ti druhem bude, pro tvoje lože svatební nekvetou růže rudé! Rusalka vyběhne zoufalá ze síně a prchá sadem. VODNÍK – překvapen: Rusalko, dcerko, znáš mne, znáš? RUSALKA – náhle nabyvši řeči vykřikne: Vodníku, tatíčku drahý! VODNÍK: Proto jsem přišel v zámek váš, bych zřel tě truchlit tak záhy? RUSALKA: Tatíčku vodníku, spas mě, spas, úzkost mě pojala hrozná! Běda, že chtěla jsem zradit vás, běda, kdo člověka pozná! Jiná jej krásou jala vráz, divokou lidskou krásou – a mne už nezná, nezná zas rusalku prostovlasou! VODNÍK: On že tě zavrh´, jenž měl tě rád? Musíš teď, musíš vytrvat! RUSALKA: Ó marno, marno, marno to je, a prázdnota je v srdci mém, jsou marny všechny vděky moje, když zpola jen jsem člověkem! Jí hoří v očích vášně síla, té lidské vášně prokleté, mě chladná voda porodila, a nemám, nemám vášně té! Prokleta vámi, pro něj ztracena, odvěkých živlů lichá ozvěna ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít! Princ přichází sadem s cizí kněžnou. RUSALKA – přitulí se k vodníkovi: Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas – tatíčku, tatíčku, spas mě, spas! CIZÍ KNĚŽNA: Vám v očích divný žár se zračí a naslouchám vám zmámena, jste stále vřelejší a sladší – ó princi, co to znamená? Kam prchla vaše vyvolená, ta bez řeči a beze jména, kam prchla, aby viděla, že princ je změněn docela? PRINC: Kam prchla? Milý Bůh to ví! Však změnou tou jste sama vinna, a letní noc to nepoví, že zajala mě kouzla jiná. Ó, nazvete to rozmarem, že miloval jsem jinou chvíli, a buďte žhavým požárem, kde dosud luny svit plál bílý! CIZÍ KNĚŽNA: Až požár můj vás popálí, a všechny vaše vášně zděsí, až odejdu vám do dáli, co s leskem luny počnete si? Až obejmou vás lokty sličné té němé krásky náměsíčné, čím k vášni hřát se budete? Ó, škoda, škoda vášně té! Ó teprve teď poznávám, že námluvy mi náhle kynou – pan ženich, zdá se, neví sám, zda namlouvá si mě, či jinou! PRINC – rozvášněn: A kdyby celý svět chtěl klnout mojí touze, jste vy ten rudý květ, byť kvetl chvíli pouze! Ó, teprve teď vím, čím mřelo moje tělo, když lásky tajemstvím se uzdraviti chtělo! Co zbude z oné lásky, jíž v osidla jsem pad´? Rád strhám všecky svazky, bych vás moh´ milovat! Vášnivě obejme cizí kněžnu. Rusalka se vytrhne z objetí vodníkova a vrhá se k princi. PRINC – poděšen: Mrazí mě tvoje ramena, bílá ty kráso studená! Odstrčí rusalku. VODNÍK – se zjeví v plném světle měsíčním; příšerným hlasem: V jinou spěš náruč, spěš a spěš – tomuto objetí neujdeš! Strhne rusalku do jezera. PRINC – ohromen: Z objetí moci tajemné, spaste mne, spaste mne, spaste mne! Vrhá se cizí kněžně k nohám. CIZÍ KNĚŽNA – s divým smíchem: V hlubinu pekla rozevřenou, pospěšte za svou vyvolenou! Odchází.
Authorship:
- by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the single-text view
Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- ENG English (Patrick John Corness) , "Act Two", copyright © 2019, (re)printed on this website with kind permission
3. Třetí dějství  [sung text checked 1 time]
Palouk na pokraji jezera jako prve. Chýlí se k večeru, obloha je pod mrakem. RUSALKA (sedí na břehu jezera, bílá a bledá; vlasy jí zpopelavěly, oči pohasly) Necitelná vodní moci, kážeš mi zas v hlubinu – proč v tvém chladu bez pomoci nezhynu, ach, nezhynu? Mladosti své pozbavena, bez radosti sester svých, pro svou lásku odsouzena zmizím v proudech studených. Ztrativši svůj půvab sladký, miláčkem svým prokleta, marně toužím k sestrám zpátky, marně toužím do světa. Kde jste, kouzla letních nocí nad kalichy leknínů? Proč v tom chladu bez pomoci nezhynu, ach, nezhynu? JEŽIBABA – přichází z lesa: I vida, už ses navrátila? No tos tam dlouho nepobyla! A jak máš smutné tvářičky, a jak tu truchlíš o samotě! Což, nechutnaly hubičky a lidské lože nehřálo tě? RUSALKA: Ach běda, běda, tetko rozmilá, vše zradilo mě, vše jsem ztratila! JEŽIBABA: Krátké bylo milování, dlouhé bude naříkání, po hubičkách mužských úst nekonečný, věčný půst! Člověk je člověk, živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen – běda, kdo jeho lásku poznat chtěl, jeho kdo zradou je teď zatracen! RUSALKA: Tetko má moudrá, tetko, rci, není mi, není pomoci? JEŽIBABA: Miláček tě zavrh´, přestal tě mít rád – a teď Ježibaba má zas pomáhat? Po záletech světských, dcerko rozmilá, bys teď k sestrám ráda se zas vrátila? Inu, mám já radu, dobrou radu mám, ale poslechneš-li, ví to rarach sám! Lidskou krví musíš smýti živlů prokletí za lásku, již chtělas míti v lidském objetí. Budeš zas, čím bylas prve, než tě zklamal svět – ale horkem lidské krve lze jen ozdravět. Opustí tě všechna muka, šťastna budeš hned, zahubí-li tvoje ruka toho, jenž tě sved´! RUSALKA – zděšena: Ó, Ježibabo, běda, co to chceš? JEŽIBABA – vytáhne ze zánadří nůž a vtiskne ji rusalce: Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš! RUSALKA – zahodí nůž do jezera: Jde z tebe hrůza; nech mne, nech! Chci věčně trpět v úzkostech, chci věčně cítit kletbu svou, svou celou lásku zhrzenou, svou beznaděj chci všechnu zřít – však on, on musí spasen být! JEŽIBABA – se rozchechtá: V lidský život potměšilý touha tvá tě vábila – a teď nemáš tolik síly, lidskou krev bys prolila? Člověk je člověkem teprve, v cizí krev ruku když stopil, vášní když zbrocen až do krve bližního krví se opil. A ty žes chtěla člověkem být, člověka vášní omámit? Prázdná ty vodní bublinečko, měsíčná bledá zahalečko, jdi, trp a trp si z věků do věků a zeschni touhou po svém člověku! Odbelhá se do chalupy. RUSALKA: Vyrvánou životu v hlubokou samotu, volá mě, volá říše má; miláčku, vím to, vím, budu tvým prokletím – běda nám, běda oběma! Ponoří se do jezera. RUSALKY – pod vodou: Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám, sestřičko ty prokletá, nesestupuj k nám! V naše tance nesmí sem, koho člověk objal již – rozprchnem se, rozprchnem, jak se přiblížíš! Z tvého smutku vane strach v radostný náš hravý rej – s bludičkami v bažinách za nocí si hrej! Lákej lidi svitem svým, na rozcestích těkej teď, světýlkem svým modravým do hrobu jim svěť! Na hrobech a rozcestích jiných sester najdeš rej, v reje vodních sester svých už se nevracej! Ticho. Na západě rudnou červánky. HAJNÝ – přivádí kuchtíka: Že se bojíš? Třesky plesky, však tu jiní bývávali! Zaklepej a pověz hezky, co ti doma přikázali: princ že nosí těžkou dumu, že se poplet´ na rozumu, jakás pekla stvůra klatá, že k vám přišla do hradu, a že prosí stará Háta Ježibabu o radu! KUCHTÍK – se vzpouzí: Mně už chromne noha, vlčí mlhu mám – pro živého Boha, strýčku, jdi tam sám! HAJNÝ: Kolikrát jsem tudy šel, temno leckdy bývalo již – tys mi čistý strašpytel, že se staré babky bojíš! KUCHTÍK: Ondy, když jsi u nás byl, sáms mě, strýčku, postrašil, nediv se teď, milý brachu, že mám v lese plno strachu! HAJNÝ: Řeči sem, řeči tam, to tak někdy přidávám! Ale teď honem hleď vyzvěděti odpověď, vzmuž se, hej, zaklepej, na radu se babky ptej! KUCHTÍK: Já bych jistě breptal, jakou úzkost mám – abys tedy zeptal se jí na to sám! HAJNÝ: Styděl bych se, styděl, já být otcem tvým! Ale abys viděl, že se nebojím: Ježibabo, hola, hola! JEŽIBABA – výjde z chalupy: Kdo to hlučí? Kdo to volá? Kuchtík se skrývá za hajného. HAJNÝ: Stará Háta k tobě posílá, abys, Ježibabo, radila! JEŽIBABA: Za tu radu, za rozumu špetku, tohle vyžle posílá mi k snědku? Sáhne na kuchtíka. Jen co vykrmí se, chudinka, bude z něho křehká pečínka! KUCHTÍK – se zoufale brání: Honem, honem, z prokletých těch míst! Strýčku, strýčku, ona mě chce sníst! JEŽIBABA – se chechtá: I ty malý zmetku, hloupé stvoření, to bych měla k snědku, čistou pečeni! Pro peklo ať roste prokletý rod váš – a teď pověz honem, co mi říci máš! KUCHTÍK – s úzkostí: Náš princ těžce stůně, převelice – uhranula jeho srdce jakás kouzelnice! Přived´ si ji na hrad, vše jí dal, jako vlastní život vám ji miloval. Jeho ženou byla by se stala, ale krásná kouzelnice svatby nedočkala. Prince když už zmátla docela, nevěrná ta kouzelnice zmizela. Celý hrad je kouzlem zmámen podnes – ďábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes´! VODNÍK – se vynoří rázem z jezera: Kdo že ji odnes´? Koho že zradila? Hanebné plémě, jež vás sem posílá, tvorové bídní, prolhaná havěti – on sám ji zradil, uvrh´ ji v prokletí! HAJNÝ – na útěku: Hastrman! Hastrman! KUCHTÍK – za ním: Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku! Utekli. VODNÍK – příšerným hlasem: Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá! JEŽIBABA – belhajíc zpátky do chalupy: Hahaha! Hahaha! Hahaha! Zatím zhasly červánky na západě, setmělo se, a záhy výjde měsíc. Na palouku se sbíhají lesní žínky. LESNÍ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, zlaté vlásky mám, svatojánské mušky slétají se k nim, ruka moje bílá vlásky rozpustila, měsíček je češe svitem stříbrným. JINÁ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, bílé nožky mám, proběhla jsem palouk celičký, proběhla jsem bosa, umyla je rosa, měsíček je obul v zlaté střevíčky. TŘETÍ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, krásné tílko mám, na palouku v noci svítí jeho vděk. Kudy běžím všudy, moje bílé údy do stříbra a zlata šatí měsíček. LESNÍ ŽÍNKY – navzájem: Dokola, sestřičky, dokola, v lehounký noční vánek, za chvíli z rákosí zavolá zelený hastrmánek. Vidouce vodníka: Už tu je, už tu je, už si sítě zpravuje, Hastrmánku, hejahej, honem si nás nachytej! Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku! Ale žena, hahaha, za uši ti vytahá! VODNÍK – smutně: Nelaškujte plaše, děti moje zlatovlasé, rodná voda naše lidským rmutem zkalila se. LESNÍ ŽÍNKY – stanou: Cože nám ruší veselý rej? Povídej, mužíčku, povídej! VODNÍK: Hluboko na dně sténá sestrami zavržená ubohá rusalka bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! Ponoří se do jezera. LESNÍ ŽÍNKA: Cítím slzu ve zraku, chlad mne náhle ovál! Měsíc zajde v mraky. JINÁ ŽÍNKA: Do šedivých oblaků měsíček se schoval! TŘETÍ ŽÍNKA: Tma se tiskne v skráně mé – sestry, sestry, prchněme! Rozprchnou se. PRINC – vyběhne pomaten z lesa: Bílá moje lani! Bílá moje lani! Pohádko! Němý přelude! Mému naříkání, spěchu bez ustání konec už nikdy nebude? Ode dne ke dni touhou štván hledám tě v lesích udýchán, noc-li se blíží, tuším tě v ní, chytám tě v mlze měsíční, hledám tě širé po zemi — pohádko, pohádko, vrať se mi! Stane. Tady to bylo! Mluvte, němé lesy! Vidino sladká, milenko má, kde jsi? Při všem, co v mrtvém srdci mám, nebe i zemi zaklínám, zaklínám Boha i běsy – ozvi se, ozvi se, kde jsi! Měsíc výjde z mraků. RUSALKA – se zjeví v měsíčním svitu nad jezerem: Miláčku, znáš mne, znáš? Miláčku, ještě vzpomínáš? PRINC – užasne: Mrtva-lis dávno, znič mne vráz, živa-lis ještě, spas mě, spas! RUSALKA: Živa ni mrtva, žena ni víla, prokleta bloudím mátohou! Marně jsem chvíli v loktech tvých snila lásku svou, lásku ubohou, milenkou tvojí kdysi jsem byla – ale teď jsem jen smrtí tvou! PRINC: Bez tebe nelze nikde žít, můžeš mi, můžeš odpustit? RUSALKA: Proč volal jsi mě v náruč svou, proč ústa tvoje lhala? Teď měsíční jsem vidinou, v tvá muka neskonalá. Teď tebe šálím v nočních tmách, je zneuctěn můj klín, a s bludičkami na vodách tě svedu do hlubin. Tys hledal vášeň, vím to, vím, jíž já jsem neměla, a teď-li tebe políbím, jsi ztracen docela. Princ se k ní potácí. PRINC: Nechci se vrátit v světa rej, líbej mne, líbej, mír mi přej, do smrti třeba mě ulíbej! RUSALKA: A tys mi tolik, tolik dal, proč jsi mě, hochu můj, oklamal? PRINC: Všechno chci, všechno ti zas dát, líbej mě, líbej tisíckrát! RUSALKA – rozpíná náručí: Zda to víš, hochu, zda to víš, z loktů mých že se nevrátíš, zkázou to v loktech mých zaplatíš? PRINC – vrhne se v její náručí: Nechci se vrátit, zemru rád, nemyslím, nemyslím na návrat! RUSALKA – jej obejme a líbá: Láska má zmrazí všechen cit, musím tě v lednou náruč vzít, musím tě, musím zahubit! PRINC: Polibky tvoje hřích můj posvětí! Umírám šťasten ve tvém objetí! Zemře. VODNÍK – hluboko pod vodou: Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti, ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó, běda! RUSALKA – políbí naposled mrtvého prince: Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj! Ponoří se do jezera.
Authorship:
- by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the single-text view
Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- ENG English (Patrick John Corness) , "Act Three", copyright © 2019, (re)printed on this website with kind permission