Thank you to all the generous supporters who helped us raise $15,792 for our site-renewal project! We can't wait for you to see what we're building! Your ongoing donations are essential for The LiederNet Archive to continue in its mission of providing this unique resource to the world, so if you didn't get a chance to contribute during the overhaul drive, your help in any amount is still valuable.

The LiederNet Archive

Much of our material is not in the public domain.
It is illegal to copy and distribute our copyright-protected material without permission.
Printing texts or translations without the name of the author or translator is also illegal.
You must use the copyright symbol © when you reprint copyright-protected material.

For more information, contact us at the following address:
licenses (AT) lieder (DOT) net
Please read the instructions below the translations before writing!
In your e-mail, always include the names of the translators if you wish to reprint something.

Der Abt von Waltham seufzte tief

Language: German (Deutsch)

Der Abt von Waltham seufzte tief,
Als er die Kunde vernommen,
Daß König Harold elendiglich
Bei Hastings umgekommen.
 
Zwei Mönche, Asgod und Ailrik genannt,
Die schickt' er aus als Boten,
Sie sollten suchen die Leiche Harolds
Bei Hastings unter den Toten.
 
Die Mönche gingen traurig fort
Und kehrten traurig zurücke:
«Hochwürdiger Vater, die Welt ist uns gram,
Wir sind verlassen vom Glücke.
 
Gefallen ist der beßre Mann,
Es siegte der Bankert, der schlechte,
Gewappnete Diebe verteilen das Land
Und machen den Freiling zum Knechte.
 
Der lausigste Lump aus der Normandie
Wird Lord auf der Insel der Briten;
Ich sah einen Schneider aus Bayeux, er kam
Mit goldnen Sporen geritten.
 
Weh dem, der jetzt ein Sachse ist!
Ihr Sachsenheilige droben
Im Himmelreich, nehmt euch in acht,
Ihr seid der Schmach nicht enthoben.
 
Jetzt wissen wir, was bedeutet hat
Der große Komet, der heuer
Blutrot am nächtlichen Himmel ritt
Auf einem Besen von Feuer.
 
Bei Hastings in Erfüllung ging
Des Unsterns böses Zeichen,
Wir waren auf dem Schlachtfeld dort
Und suchten unter den Leichen.
 
Wir suchten hin, wir suchten her,
Bis alle Hoffnung verschwunden -
Den Leichnam des toten Königs Harold,
Wir haben ihn nicht gefunden.»
 
Asgod und Ailrik sprachen also;
Der Abt rang jammernd die Hände,
Versank in tiefe Nachdenklichkeit
Und sprach mit Seufzen am Ende:
 
«Zu Grendelfield am Bardenstein,
Just in des Waldes Mitte,
Da wohnet Edith Schwanenhals
In einer dürft'gen Hütte.
 
Man hieß sie Edith Schwanenhals,
Weil wie der Hals der Schwäne
Ihr Nacken war; der König Harold,
Er liebte die junge Schöne.
 
Er hat sie geliebt, geküßt und geherzt,
Und endlich verlassen, vergessen.
Die Zeit verfließt; wohl sechzehn Jahr'
Verflossen unterdessen.
 
Begebt euch, Brüder, zu diesem Weib
Und laßt sie mit euch gehen
Zurück nach Hastings, der Blick des Weibs
Wird dort den König erspähen.
 
Nach Waltham-Abtei hierher alsdann
Sollt ihr die Leiche bringen,
Damit wir christlich bestatten den Leib
Und für die Seele singen.»
 
Um Mitternacht gelangten schon
Die Boten zur Hütte im Walde:
«Erwache, Edith Schwanenhals,
Und folge uns alsbalde.
 
Der Herzog der Normannen hat
Den Sieg davongetragen,
Und auf dem Feld bei Hastings liegt
Der König Harold erschlagen.
 
Komm mit nach Hastings, wir suchen dort
Den Leichnam unter den Toten,
Und bringen ihn nach Waltham-Abtei,
Wie uns der Abt geboten.»
 
Kein Wort sprach Edith Schwanenhals,
Sie schürzte sich geschwinde
Und folgte den Mönchen; ihr greisendes Haar,
Das flatterte wild im Winde.
 
Es folgte barfuß das arme Weib
Durch Sümpfe und Baumgestrüppe.
Bei Tagesanbruch gewahrten sie schon
Zu Hastings die kreidige Klippe.
 
Der Nebel, der das Schlachtfeld bedeckt
Als wie ein weißes Leilich,
Zerfloß allmählich; es flatterten auf
Die Dohlen und krächzten abscheulich.
 
Viel tausend Leichen lagen dort
Erbärmlich auf blutiger Erde,
Nackt ausgeplündert, verstümmelt, zerfleischt,
Daneben die Äser der Pferde.
 
Es wadete Edith Schwanenhals
Im Blute mit nackten Füßen;
Wie Pfeile aus ihrem stieren Aug'
Die forschenden Blicke schießen.
 
Sie suchte hin, sie suchte her,
Oft mußte sie mühsam verscheuchen
Die fraßbegierige Rabenschar;
Die Mönche hinter ihr keuchen.
 
Sie suchte schon den ganzen Tag,
Es ward schon Abend - plötzlich
Bricht aus der Brust des armen Weibs
Ein geller Schrei, entsetzlich.
 
Gefunden hat Edith Schwanenhals
Des toten Königs Leiche.
Sie sprach kein Wort, sie weinte nicht,
Sie küßte das Antlitz, das bleiche.
 
Sie küßte die Stirne, sie küßte den Mund,
Sie hielt ihn fest umschlossen;
Sie küßte auf des Königs Brust
Die Wunde blutumflossen.
 
Auf seiner Schulter erblickt sie auch -
Und sie bedeckt sie mit Küssen -
Drei kleine Narben, Denkmäler der Lust,
Die sie einst hineingebissen.
 
Die Mönche konnten mittlerweil'
Baumstämme zusammenfugen;
Das war die Bahre, worauf sie alsdann
Den toten König trugen.
 
Sie trugen ihn nach Waltham-Abtei,
Daß man ihn dort begrübe;
Es folgte Edith Schwanenhals
Der Leiche ihrer Liebe.
 
Sie sang die Totenlitanei'n
In kindisch frommer Weise;
Das klang so schauerlich in der Nacht -
Die Mönche beteten leise. - 


Translation(s): CZE

List of language codes

About the headline (FAQ)

Submitted by Emily Ezust [Administrator]

Authorship


Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):


Text added to the website: 2008-02-05 00:00:00.

Last modified: 2014-06-16 10:02:35

Line count: 124
Word count: 639

Gentle Reminder
This website began in 1995 as a personal project, and I have been working on it full-time without a salary since 2008. Our research has never had any government or institutional funding, so if you found the information here useful, please consider making a donation. Your gift is greatly appreciated.
     - Emily Ezust

Hastingské bojiště

Language: Czech (Čeština) after the German (Deutsch)

Waldhamský opat zavzdychal,
když smutnou novinu slyšel,
že u Hastingsu žalostně
král Harold o život přišel.

Dva mnichy, Asgoda s Ailrikem
ty za posly si volí,
by hledali krále Harolda
tam na krvavém poli.

Odešli mniši truchlivě,
zpět přišli truchlivěji:
„Důstojný otče, na zlý svět
hledíme v beznaději.

Pad lepší muž, a špatnému,
parchantu připadla vláda;
zloději v zbraních si dělí zem:
kdo svoboden, v porobu padá.

Je lordem teď na britském ostrově,
kdo všivák byl z normanské láje;
já s ostruhou zlatou viděl jet
jednoho krejčíře z Bayeux.

Teď běda všem, kdo jsou Sasíci!
Též s vámi, vy světci Saska
tam na nebi, teď bude zle,
i z vás teď bude jen cháska!

Teď víme, proč po nebi kometa
se musela proháněti,
co jezdila letos v půlnocích
krvavě na koštěti.

Tam u Hastingsu se splnilo,
čím zlé ty předzvěsti plály —
my na bojišti jsme hromady
všech mrtvol prohledali,

my hledali zde, my hledali tam,
teď zoufalství nelze už stajit —
mrtvolu krále Harolda
my nemohli nikde najít.“

Tak pravili Asgod s Ailrikem.
Lkal opat a sepjal ruce,
pak hluboce se zamyslil
a posléz promluvil v muce:

„Na skále bardů v Grenfieldu,
již hluboké lesy kryjí,
tam žije v nuzné chatrči
Edita s labutí šíjí.

Editou s šíjí labutí
ji zvali, že bělostná byla,
jak labuť. Krále Harolda
to bývala kdysi milá.

On líbal ji a měl ji rád,
pak z mysli ji pustil a nechal.
Čas plyne rychle. Od těch dob
rok šestnáctkrát už spěchal.

K té ženě se mi teď vypravte
a ssebou ji vezměte, bratří,
zpět k Hastingsu; její slídivý zrak
Harolda krále tam spatří.

Pak do waldhamského opatství
mrtvé mi přineste tělo,
by za zpěvu žalmů a modliteb
královský pohřeb mělo.“

Na skálu v lese dostihli
už k půlnoci oba mniši:
„Vstaň, Edito s šíjí labutí,
pojď za námi, opusť svou chyši!

Cizák, vévoda normanský,
zvítězil v krvavé řeži,
a před Hastingsem na poli
král Harold zabitý leží.

Pojď na bojiště, tam v mrtvolách
mrtvého vyhledáme;
jak waldhamský opat nám nakázal,
jej v opatství pochováme.“

Edita s šíjí labutí
nic nemluví; podkasá se;
jak vykročí, vítr divoce
jí zavlá v šednoucím vlase.

Šla bosa žena ta ubohá,
šla přes hloží, mýtím a v kalu;
den vstával, když shlédli nad mořem,
křídovou hastingskou skálu.

Mlha, jež kryla bojiště
tak hustě jak rubáš bílý,
se rozplývala; povzlétly
kavky a zavřeštěly.

Tisíc a tisíc tam leželo
těl rozbitých v krvi ssedlé,
zloupených, nahých pahýlů;
zdechliny koňů hned vedle.

Edita s šíjí labutí
v brod krvavý bosa vkročí;
jak šípy jí slídivé pohledy
z nehnutých srší očí.

Jak hledala zde a hledala tam,
vždy musela s mrtvol kupy
vyplašit žravé havrany;
dvé mnichů za ní supí.

Tak hledala již celý den,
již nastával večer — náhle
ze srdce ženy ubohé
se úpění vydralo táhlé.

To Edita s šíjí labutí
královo našla tělo.
Nic neřekla, nic nelkala,
jen zlíbala bledé to čelo.

Líbala ústa, líbala tvář,
skloněna k svému pánu;
na jeho prsou zlíbala
krví podlitou ránu.

A na jeho rameni zahlédla
tři krvavá znaménka malá,
jež ve chvíli slasti tam vhryzla kdys, —
ty též teď pocelovala.

A mniši zatím snášeli
a vázali větve a klestí,
by mohli na těch nosítkách
mrtvého krále nésti.

Nesli ho v opatství waldhamské,
by pohřben byl v sakristii
a za mrtvolou své lásky šla
Edita s labutí šíjí.

Jak dítě žalmy tam zpívala
nad mrtvým — Noční tiší
příšerně hlaholil její hlas.
Šeptem se modlili mniši.


Confirmed with Heinrich Heine, Passionál, Praha: Svoboda, 1949. pages 47–53 (Z Historií v Romanceru). Překlad: Otokar Fischer.


Submitted by Emily Ezust [Administrator] and Andrew Schneider [Guest Editor]

Authorship


Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Text added to the website: 2019-06-11 00:00:00.

Last modified: 2019-06-13 10:26:38

Line count: 124
Word count: 573