Ha, ty náše slunce, 
Vyšegrade tvrd!
Ty smělě i hrdě 
na přiekřě stojieš,
na skálě stojieši 
všem c'uziem postrach.
Pod tobú řěka 
bystra valie sě,
valie sě řěka 
Vhltava jara.
Po kraju řěky 
Vhltavy čisty,
stojie siela chvrastia 
pochládeček mil.
Tu slavieček 
malý veselo 
pěje i mutno, 
kako srdéčko radost, 
žal jeho čuje.

Kéž jáz jsm slavieček 
v zeleném luzě;
ruče bych tamo lec'al, 
kdě drahá 
chodie večerom pozdno.

I když vše milost budie, 
všeliký živok
velím snabženstviem 
jejé želie: 
Jáz neboščiek túž'u 
po tobě lepá, 
pomiluj chu(da!)