You can help us modernize! The present website has been online for a very long time and we want to bring it up to date. As of May 6, we are $2,380 away from our goal of $15,000 to fund the project. The fully redesigned site will be better for mobile, easier to read and navigate, and ready for the next decade. Please give today to join dozens of other supporters in making this important overhaul possible!

The LiederNet Archive

Much of our material is not in the public domain.
It is illegal to copy and distribute our copyright-protected material without permission.
Printing texts or translations without the name of the author or translator is also illegal.
You must use the copyright symbol © when you reprint copyright-protected material.

For more information, contact us at the following address:
licenses (AT) lieder (DOT) net
Please read the instructions below the translations before writing!
In your e-mail, always include the names of the translators if you wish to reprint something.

The curfew tolls the knell of parting...

Language: English

The curfew tolls the knell of parting day,
 The lowing herd wind slowly o'er the lea,
The plowman homeward plods his weary way,
 And leaves the world to darkness and to me.

Now fades the [glimm'ring]1 landscape on the sight,
 And all the air a solemn stillness holds,
Save where the beetle wheels his droning flight,
 And drowsy tinklings lull the distant folds;

Save that from yonder ivy-mantled tow'r
 The moping owl does to the moon complain
Of such, as wand'ring near her secret bow'r,
 Molest her ancient solitary reign.

Beneath those rugged elms, that yew-tree's shade,
 Where heaves the turf in many a mould'ring heap,
Each in his narrow cell for ever laid,
 The rude forefathers of the hamlet sleep.

The breezy call of incense-breathing Morn,
 The swallow twitt'ring from the straw-built shed,
The cock's shrill clarion, or the echoing horn,
 No more shall rouse them from their lowly bed.

For them no more the blazing hearth shall burn,
 Or busy housewife ply her evening care:
No children run to lisp their sire's return,
 Or climb his knees the envied kiss to share.

Oft did the harvest to their sickle yield,
 Their furrow oft the stubborn glebe has broke;
How jocund did they drive their team afield!
 How bow'd the woods beneath their sturdy stroke!

Let not Ambition mock their useful toil,
 Their homely joys, and destiny obscure;
Nor Grandeur hear with a disdainful smile
 The short and simple annals of the poor.

The boast of heraldry, the pomp of pow'r,
 And all that beauty, all that wealth e'er gave,
Awaits alike th' inevitable hour.
 The paths of glory lead but to the grave.

Nor you, ye proud, impute to these the fault,
 If Mem'ry o'er their tomb no trophies raise,
Where thro' the long-drawn aisle and fretted vault
 The pealing anthem swells the note of praise.

Can storied urn or animated bust
 Back to its mansion call the fleeting breath?
Can Honour's voice provoke the silent dust,
 Or Flatt'ry soothe the dull cold ear of Death?

Perhaps in this neglected spot is laid
 Some heart once pregnant with celestial fire;
Hands, that the rod of empire might have sway'd,
 Or wak'd to ecstasy the living lyre.

But Knowledge to their eyes her ample page
 Rich with the spoils of time did ne'er unroll;
Chill Penury repress'd their noble rage,
 And froze the genial current of the soul.

Full many a gem of purest ray serene,
 The dark unfathom'd caves of ocean bear:
Full many a flow'r is born to blush unseen,
 And waste its sweetness on the desert air.

Some village-Hampden, that with dauntless breast
 The little tyrant of his fields withstood;
Some mute inglorious Milton here may rest,
 Some Cromwell guiltless of his country's blood.

Th' applause of list'ning senates to command,
 The threats of pain and ruin to despise,
To scatter plenty o'er a smiling land,
 And read their hist'ry in a nation's eyes,

Their lot forbade: nor circumscrib'd alone
 Their growing virtues, but their crimes confin'd;
Forbade to wade through slaughter to a throne,
 And shut the gates of mercy on mankind,

The struggling pangs of conscious truth to hide,
 To quench the blushes of ingenuous shame,
Or heap the shrine of Luxury and Pride
 With incense kindled at the Muse's flame.

Far from the madding crowd's ignoble strife,
 Their sober wishes never learn'd to stray;
Along the cool sequester'd vale of life
 They kept the noiseless tenor of their way.

Yet ev'n these bones from insult to protect,
 Some frail memorial still erected nigh,
With uncouth rhymes and shapeless sculpture deck'd,
 Implores the passing tribute of a sigh.

Their name, their years, spelt by th' unletter'd muse,
 The place of fame and elegy supply:
And many a holy text around she strews,
 That teach the rustic moralist to die.

For who to dumb Forgetfulness a prey,
 This pleasing anxious being e'er resign'd,
Left the warm precincts of the cheerful day,
 Nor cast one longing, ling'ring look behind?

On some fond breast the parting soul relies,
 Some pious drops the closing eye requires;
Ev'n from the tomb the voice of Nature cries,
 Ev'n in our ashes live their wonted fires.

For thee, who mindful of th' unhonour'd Dead
 Dost in these lines their artless tale relate;
If chance, by lonely contemplation led,
 Some kindred spirit shall inquire thy fate,

Haply some hoary-headed swain may say,
 "Oft have we seen him at the peep of dawn
Brushing with hasty steps the dews away
 To meet the sun upon the upland lawn.

"There at the foot of yonder nodding beech
 That wreathes its old fantastic roots so high,
His listless length at noontide would he stretch,
 And pore upon the brook that babbles by.

"Hard by yon wood, now smiling as in scorn,
 Mutt'ring his wayward fancies he would rove,
Now drooping, woeful wan, like one forlorn,
 Or craz'd with care, or cross'd in hopeless love.

"One morn I miss'd him on the custom'd hill,
 Along the heath and near his fav'rite tree;
Another came; nor yet beside the rill,
 Nor up the lawn, nor at the wood was he;

"The next with dirges due in sad array
 Slow thro' the church-way path we saw him borne.
Approach and read (for thou canst read) the lay,
 Grav'd on the stone beneath yon aged thorn."

The Epitaph

Here rests his head upon the lap of Earth
 A youth to Fortune and to Fame unknown.
Fair Science frown'd not on his humble birth,
 And Melancholy mark'd him for her own.

Large was his bounty, and his soul sincere,
 Heav'n did a recompense as largely send:
He gave to Mis'ry all he had, a tear,
 He gain'd from Heav'n ('twas all he wish'd) a friend.

No farther seek his merits to disclose,
 Or draw his frailties from their dread abode,
(There they alike in trembling hope repose)
 The bosom of his Father and his God.

Translation(s): CZE SPA

List of language codes

S. Storace sets stanzas 1-2

About the headline (FAQ)

View original text (without footnotes)
1 Storace: "glimmering"

Submitted by Emily Ezust [Administrator]


Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):

Text added to the website: 2009-11-16 00:00:00.

Last modified: 2014-06-16 10:03:27

Line count: 129
Word count: 985

Gentle Reminder
This website began in 1995 as a personal project, and I have been working on it full-time without a salary since 2008. Our research has never had any government or institutional funding, so if you found the information here useful, please consider making a donation. Your gift is greatly appreciated.
     - Emily Ezust

Elegie psána na hřbitově vesnickém

Language: Czech (Čeština) after the English

Zvon večerní uspává mroucí den,
a stádo bučíc v chlív se cestou dává,
ku vísce rolník potácí se zmdlen
a temnotám a mně svět přenechává.

Do matných obrysů kol splývá zem,
kraj slavnostní se halí ve mlčení,
brouk bzučí sem tam v letu těkavém,
zvon ospalý stáj skolébává v snění.

Jen s věže v břečtan zdi své halící
kvil sovy zní ku měsíci v té tíši,
když náhle chodce noha bloudící
se jejího tkne hnízda v pusté říši.

Ve stínu drsných jilmů, v osykách
kde v suchých pahrbcích se vlní země,
svých úzkých cel tu těsných ve stěnách
spí vísky prostí otci sen svůj jemně.

Je z rána luk a polí vonný dech,
roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,
ni vlaštovky zpěv od doškových střech
víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.

Krb planoucí víc neuvítá jich,
ni ku večeři žena účinlivá,
ni otce návrat dětí veselých
druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.

Jich kosou sežat kolem mnohý lán,
co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,
do pole jimi vesele skot hnán,
co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!

V jich prosté veselí, v los, trud a tíž
mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,
i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,
co krátká chudých kronika ti praví.

Zde erbů chlouba, moci nádhera
a všecko, s krásou blahobyt co dává,
má chvíli jisté zhouby, veškerá
v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.

Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,
že památka jich rovů bez trofejí,
kde dómu klenby skrz kadidla dým
se chvalozpěvy hromovými chvějí.

Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,
dech, který prchl, tělu vrátit znovu?
můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,
smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?

Spí v zanedbané této prsti snad
hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,
i ruka, mocně vést jež mohla stát
neb v nadšení by do strun lyry hřměla.

Jim nedopřála ani věda číst
z té knihy, bohata jež lupem času,
a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,
zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.

Vždyť mnohý nejčistější drahokam
spí, v nezbádaných tůních moře zticha,
květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,
a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.

Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,
před nímž se musil místní tyran třásti,
zde mnohý Milton neslavný a něm
i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.

Jim nepřáno si potlesk vynutit
na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,
v zem šťastnou plný hojnosti roh lít
a číst své děje v očích svého lidu.

Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,
tak omezen kruh zločinů a zrady,
bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,
ni mřížemi třást bez soucitu tady.

Hlod svědomí si nehalili v smích,
stud hanby též ne líčidlem v své líci,
a nekupili nádheru a pych
kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.

Měst vřavě, davu zpitých vzdálená
jich z cesty prostá nezbloudila přání,
jen stezkou, která stínem halena
šli zatím neuznáni v odříkání.

Jich kostem proti urážkám je štít
kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,
a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt
daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.

Jim neumělá Musa jmeno, rok
na místo pochvaly a nářku vryla,
neb ze svatého písma málo slok,
by umírat je klidně naučila.

Neb komu hrozí zapomnění plen,
zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?
Svit opouští, jímž chabý smál se den
zda v loučení zrak neobrací zase?

Za srdcem duše mroucí touží cit,
daň slzí žádá si zrak v umírání,
hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,
ba v popeli zříš tiché její plání.

Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv
v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,
zda v zbožné tuše rosou lásky živ
se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?

Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:
Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána
spěl chvatným krokem rosy niče sled
by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.

Kde sukovatý onen shrblý buk
spleť kořenů svých fantastických vine,
spočíval v poledne, vln žvavý zvuk
poslouchal zdroje, který dole plyne.

Jej na kraji jsem lesa večer stih,
jak v tváři s pohrdem cos šepotaje
spěl bledý, schýlen v dumách neznámých
ve srdci trud neb marné lásky taje.

Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,
svah milý prázdný, buk byl osiřelý,
a druhý zaplál den, kam znikl on?
Mýť bez něho i mlází po den celý.

Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl
tam cestou od kostela průvod malý,
sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,
co bílý hloh zde na kamenu halí:


Zde v lůnu země leží mladá skráň,
jež slávy ani štěstí nepoznala,
v kolébce Musa usmála se naň,
však těžkomyslnost jej svojím zvala.

Měl dobré srdce, duši upřímnou,
a hojnou odměnu mu Nebe přálo,
dal chudině vše, co měl, slzu svou,
co přál si, druha, Nebe jemu dalo.

Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,
nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,
je v chvějné naději nech spočívat
na srdci jeho Otče, jeho Boha.

Submitted by Andrew Schneider [Guest Editor]


Based on
  • a text in English by Thomas Gray (1716 - 1771), "Elegy written in a country churchyard" SPA
      • This text was set to music by the following composer(s): Stephen Storace. Go to the text.

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]

Text added to the website: 2019-05-08 00:00:00.

Last modified: 2019-05-08 15:46:53

Line count: 129
Word count: 815