by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
První dějství
Language: Czech (Čeština)
Available translation(s): ENG
Palouk na pokraji jezera. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa čarodějnice Ježibaby. TŘI LESNÍ ŽÍNKY (tančí na palouku) Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou! Zvědavě se v hloubku dívá, po kameni ke dnu splývá, hastrmánek hlavou kývá, hou, hou, hou, starou hlavou zelenou. Hou, hou, hou, kdo to chodí nocí tou? Hastrmánku, měsíc stoupá, už se tobě v okně houpá, za chvíli se k tobě vloupá, hou, hou, hou, ve tvou síňku stříbrnou! Hou, hou, hou, měsíc bloudí nad vodou!1 Po jezeře tančí vánek, probudil se hastrmánek, hastrmánek, tatrmánek, hou, hou, hou, bublinky už ze dna jdou. Vodník se vynoří z jezera a mne si oči. LESNÍ ŽÍNKY: Hou, hou, hou, hastrmánek nad vodou! Hastrmánek chce se ženit, která z vás chce vodu pěnit, dědka česat, lože změnit, hou, hou, hou, s babkou hastrmanovou? VODNÍK: I, pěkně vítám z lesa k jezeru! Jakž, je tam smutno bujným slečinkám? Mám dole na dně samu nádheru a zlatých rybek na pytle tam mám; rákosím se kmitnu, ruku svou jen napnu, po slečince chňapnu, za nožky ji chytnu, stáhnu si ji k nám! Lapá po lesních žínkách. LESNÍ ŽÍNKY: Hastrmánku, heja hej, tedy si nás nachytej! Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku! Ale žena, hahaha, hastrmánku, hahaha, za uši ti vytahá! Rozutekou se. VODNÍK: Uličnická havěť! Kterak zbrkle pádí! Horem dolem polem – inu, mládí, mládí! RUSALKA – se vynoří z jezera: Hastrmánku tatíčku! VODNÍK: Kýho šlaka, dítě, snad mi tady v měsíčku nesušíš mé sítě? RUSALKA: Hastrmánku tatíčku, než se vody zpění, sečkej se mnou chviličku, ať mi smutno není! VODNÍK: I vida, smutno! RUSALKA: Všechno řeknu ti! VODNÍK: A dole taky? RUSALKA: Smutno k zalknutí! VODNÍK: Dole, kde je samý rej? Není možná – povídej! RUSALKA: Chěla bych od vás, hlubin těch se zbýti, člověkem být a v zlatém slunci žíti! VODNÍK: Mohu-liž věřit vlastním uším svým? Člověkem býti? Tvorem smrtelným? RUSALKA: Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé, že mají duši, jíž my nemáme, a duše lidí že jde nebi vstříc, když člověk zhyne a když znikne v nic! VODNÍK: Dokud rodná kolébá tě vlna, nechtěj duši, ta je hříchu plna! RUSALKA: A plna lásky! VODNÍK: Vodo pravěká – snad nemiluješ, dítě, člověka? RUSALKA: Sem často přichází a v objetí mé stoupá, šat shodí na hrázi a v loktech mých se koupá. Však pouhou vlnou jsem, mou bytost nesmí zříti — ó vím, že člověkem dřív musila bych býti, jak já jej objímám a jak jej vinu v ruce, by on mne objal sám a zulíbal mne prudce! VODNÍK: Dítě, dítě, z noci do noci tvoje sestry budou pro tě plakat – už ti není, není pomoci, člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat! RUSALKA: Hastrmánku mužíčku, on mne musí zočit – pověz, pověz, tatíčku, co mám smutná počít? VODNÍK: Ztracena, ztracena do věků, prodána, prodána člověku! Marno je lákat tě dolů v rej – Ježibabu si zavolej, ubohá rusalko bledá!... Potápí se. Běda! Ó běda! Ó běda! Zmizí pod vodou. RUSALKA: Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý! Řekni mu, stříbrný měsíčku, mé že jej objímá rámě, aby si alespoň chviličku, vzpomenul ve snění na mě. Zasvěť mu do daleka, řekni mu, kdo tu naň čeká! O mně-li duše lidská sní, ať se tou vzpomínkou vzbudí! Měsíc zmizí v mracích. Měsíčku, nehasni, nehasni! Ta voda studí, ó, studí! Zachvěje se úzkostí. Ježibabo! Ježibabo! VODNÍK – pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! RUSALKA – úpěnlivě: Ježibabo! Ježibabo! JEŽIBABA – v chalupě: Lkáním, štkáním, naříkáním kdo mě budí před svítáním? RUSALKA: Ježibabo, léku dej mi, vodní kouzlo se mne sejmi! JEŽIBABA – vychází z chalupy: Slyším cosi, čichám cosi – ozvi se a pověž, kdo jsi! RUSALKA: Rusalka jsem, vodní víla, dej mi léku, tetko milá! JEŽIBABA – se blíží k jezeru: Jsi-li víla, zjev se hbitě, ukaž se mi, krásné dítě! RUSALKA: Vlnami jsem upoutána, do leknínů zamotána. JEŽIBABA: Vytrhni se, cupy hupy pospěš ke mně do chalupy— pusť ji, vlnko, pusť ji ke mně, ať se nožky dotknou země! Pomáhá rusalce na břeh. Nožičky, držte ji, nožičky, neste ji— vida, jak nožičky chodit už umějí! RUSALKA – jí klesne k nohám: Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš, pozemské jedy, paprsky měsíce dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit, člověka v příšeru, příšeru v člověka dovede proměnit moudrost tvá odvěká, rusalky za nocí hrozbou svou strašíš, pro lidské strasti divné léky snášíš, pro nás i pro lidi ve světě dalekém sama jsi živlem, sama jsi člověkem, se smrtí věčnost je tvé věno — pomoz mi pomoz mi, zázračná ženo! JEŽIBABA: To já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! Ale slyš, pilně slyš, nežli léku okusíš: perly máš, krásu máš – pomohu-li, co mi dáš? RUSALKA: Vše, co mám, si vem – ale udělej mě člověkem! JEŽIBABA: A nic víc? Pranic víc? Proto přišlas úpějíc? Voda tě už omrzela, lidského jsi lačna těla, milování, laškování, hubiček a cukrování – to já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! RUSALKA: Tvoje moudrost všechno tuší – dej mi lidské tělo, lidskou duši! JEŽIBABA: Dám ti, dám, věz to rarach sám! Ale ty mi musíš dát průsvitný svůj vodní šat, a když lásky neokusíš na světě, zavržena žíti musíš v hlubinách zas prokletě. Ztratíš-li tu lásku, po níž cit tvůj prahne, kletba vodních mocí zas tě v hloubku stáhne, a než nabudeš jí, trpět budeš též, pro všechen sluch lidský něma zůstaneš! Chceš být němá, chceš, pro toho, jejž miluješ? RUSALKA: Jeho-li lásku poznat smím, ráda, věř, pro něj oněmím! JEŽIBABA: Střez si ho, střez, a věz to, věz: prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš, miláčka svého také zahubíš, stane se navždy obětí věčného tvého prokletí! RUSALKA: Lidskou duší, čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší! JEŽIBABA – pomáhá rusalce: Tedy pojď, honem pojď, do chaty mě doprovoď! V krbu jedy uvaříme, rusalku tím napojíme, ale potom ani muk – čury mury fuk! Odvádí rusalku do chalupy, kdež zaplane červená záře. Proud jisker vyrazí komínem, a z chalupy zazní čarování ježibabino. Lesní žínky, přilákány tím čarováním, se sbíhají a nahlížejí do chalupy. JEŽIBABA –uvnitř: Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk! Kapka krve dračí, deset kapek žluče, teplé srdce ptačí – pokud ještě tluče.1 Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Čury mury fuk, nelekej se větších muk! Toť tvé lidské věno, a to musíš píti, tím co uvařeno, jazyk zdřevění ti. Skoč můj mourku, holahej, v hrdlo jí tu šťávu vlej! Čury mury fuk, ale teď už ani muk! Ticho v chalupě. Lesní žínky se rozprchly. Obloha se jasní, z daleka znějí lovecké rohy. VODNÍK – hluboko pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! Nad jezerem se rdí jitřní záře. LOVEC– zpívá v daleku: Jel mladý lovec, jel a jel, laň bílou v lese uviděl, hluboké oči laň měla. – Zdali ji stihne má střela? Ó, mladý lovče, dále spěj, tu bílou laňku nestřílej, varuj se jejího těla! – Zdali ji stihne má střela? PRINC – vyrazí s lesa s kuší v ruce: Zde mihla se a zase zmizela! Horem a dolem, lesem a polem podivná zvěř ta míhá se kolem – a tady stopa znikla docela! A tajemným vlněním potají ty vody mě v lokty své lákají, jak bych měl divoký lovu cit v objetí jejich zas ochladit. Krok vázne mi, stesk cítím neznámý, zbraň z unavené ruky padá mi, sotva lov začal, unavil mne vráz, divné to kouzlo zajalo mě zas! LOVEC– nablízku: Laň nebyla to – lovče, stůj! Bůh tvoji duši opatruj! Srdce tvé smutno je zcela... Koho to stihla tvá střela? Lovci výjdou z lesa. PRINC: Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se, podivné čáry bloudí po lese, divnější čáry v duši mám – vraťte se domů, chci býti sám! Lovci odcházejí. Princ usedne zadumán na břehu jezera. Rusalka vyšla z chalupy. Je bosa, v popelavých šatech nuzného dítěte. Krásné její zlaté vlasy hluboko splývají. Je němá. PRINC – spatřiv ji vyskočí: Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk nebo pohádka? Přišla jsi chránit vzácné zvěři, kterou jsem zahléd´ v lesa šeři? Přišla-lis prosit za ni, sestřičko bílých laní? Anebo sama, jak vstříc mi jdeš, kořistí lovcovou býti chceš? Rusalka vztáhne k němu němě své ruce. PRINC: Svírá ti ústa tajemství, či navždy jazyk tvůj ztich´? Něma-li ústa tvá, Bůh to ví, vylíbám odpověď s nich! Odpověď záhadám, jež mě sem zlákaly, jež mě sem volaly přes trní, přes skály, abych tu konečně v blažený dnešní den, dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen! Co v srdci tvém je ukryto, máš-li mě ráda, zjev mi to! Rusalka mu padne do náručí. RUSALKY – pod vodou: Sestry, jedna schází z nás! Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá. RUSALKY: Sestřičko, kam odešlas? Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní. VODNÍK – pod vodou: Přes hory, doly a lesy! RUSALKY: Sestřičko, sestřičko, kde jsi? Rusalka se stulí úzkostně v náručí princově. PRINC: Vím, žes jen kouzlo, které mine a rozplyne se v mlžný rej, však dokud čas náš neuplyne, ó pohádko má, neprchej! Můj skončen lov – nač myslit naň? Tys nejvzácnější moje laň, hvězdička zlatá v noc temnou – pohádko moje, pojď se mnou! Odvádí rusalku.
Authorship:
- by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive):
- by Antonín Dvořák (1841 - 1904), "První dějství", 1899, from opera Rusalka: Lyrická pohádka o třech dějstvích, no. 1 [sung text checked 1 time]
Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- ENG English (Patrick John Corness) , "Act One", copyright © 2019, (re)printed on this website with kind permission
Researcher for this page: Patrick John Corness
This text was added to the website: 2023-12-18
Line count: 364
Word count: 1625