Až budeme staří duše moje oba a naše láska 
až se zase změní jen v přátelství duše tiché znění.
Co bude nám pak všechna dnešní zloba?
Vše, co ted žijem v hořkosti a bolu 
už do pohádky staré bude splývat, 
a my jen někdy vzpomenem si spolu 
se budeme jen tiše pousmívat. 
Ty v bílém čepci nepřestanouc plésti, 
já ne již básník, jenom čtenář snivý jenž 
v lenošce své bude zimomřivý dívat se, 
kterak v kamnech vzplálo klestí. 
A v knihách dnešních budem čítat 
asi jež nebude už z mladých 
nikdo chápat a vzdychat spolu:
Ach ty krásné časy! 
co venku rudý vadnout bude západ.