To nelká faun na syrinx v šeré hloubi lesa
A s nebe zlatý déšť k nám na skráň nepadá,
to podzim na poplach jak divý konec troubí
a ztrácí žlutý šat dnes háj i zahrada.

Kde klasu se spíže zněl ševelivý chorál 
A v nocích probděných zněl smích i polibek 
Tam člověk přichází by holá pole oral a brázdnou 
Svou se vlek.
Kde píseň milostnou pták rozněžněle zpíval a hnízdo 
Peřím stlal a snil svůj ptačí sen. 
Tam kane závoj mlh a děs tu chladný příval a 
Z hnízda klas a stvol je větrem rozmetán. 
Kam ulet plachý pták?
Co o něm dnes svět ví! Kam práh?
Kam štvaný spěl dnem zešeřelým a tmou proč 
Zpěv se nezachyt ni na jediné větvi a z hnízda 
Trosky jsou?

Kde v srdci kvetl máj a konvalinky kvetly kde
Záští nebylo a jiných lidských zel.
Kde mezi růžemi zjev nadpozemsky světlý
Cudně vášnivý se snivě procházel.
Tam cestou necestou hřmí smutku divá jízda a
Pýr a bodláčí sem z květných roste lích, a v pustém
Podzimu sem vichr vztekle hvízdá a bouří ve větvích.
Jak odolat když bouřně život volá by ku hvězdám
Léto dalo se v let, když polibek jak svíce doplápolá
A z všeho zbyde brázda naposled.

Jak neplakat, když člověk s hrůzou vidí, že štěstí
Pták mu v dálku odlétá když náhoda či krutá mstivost lidí mu vlastní hnízdo rozmetá.

Jak odpouštět, když ňadro hořem puká,
že učiněná poušť je ze zahrad, že vyplenila je ta
hebce měkká ruka, jež míval člověk kdysi nad vše rád.