Sad na zámku princově. 
V pozadí sloupořadí a slavnostní síň hodovní.
V popředí pod starými stromy zátoka jezerní. 
Je kvečeru. 

HAJNÝ
(přichází z kuchtíkem)
Jářku, jařku, klouče milé, 
honem tedy dopověz,
jakáže to kratochvíle
na zámku se strojí dnes?
To je hostí na síni,
to je práce v kuchyni,
na stolech a na policích
podivného náčiní!

KUCHTÍK: 
Máme ti teď sháňku,
milý strýče Vaňku,
do večera od svítání
neustanem v práci ani!
Princ ti našel v lese 
divné stvoření,
a s ním, podivme se, 
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích  - hlubokých –
ale ať ji vzal kde vzal,
já bych se jí, strýčku, bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená –
To by byla čistá žena!

HAJNÝ: 
Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
Ať nás Pánbůh chrání,
myslivec jsem starý –
že v tom milování
vězí divné čáry!
U nás v lese straší 
šlakovité moci,
lesem divní braši 
chodí o půlnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází tuze snadno
hastrman tě stáhne na dno.
A kdo vidí lesní žínky
bez košilky, bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč –
Pánbůh s námi a zlý pryč!

KUCHTÍK: 
Já se bojím, strýčku!

HAJNÝ: 
Inu, není div –
buď ti, pacholíčku,
Pánbůh milostiv!

KUCHTÍK: 
Náš princ vždy tak švarný byl –
kterak se teď proměnil!
Není, jaký býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta na modlení
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovat ti prince přišel –
ale princ ne a ne,
holka prý tu zůstane!

HAJNÝ: 
Proto jsou tu hosté již,
proto se tak prázdní špíž!
Proto jsem honem vlek´
plno zvěře na zámek!

KUCHTÍK: 
Na štěstí, jak zdá se,
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
princ že prý je vrtkavý;
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési kněžně cizí,
hází prý už očima!

HAJNÝ:
Pánbůh dej, Pánbůh dej,
ve zdraví ho zachovej!
Já být princem, bez okolků
vyhnal bych tu cizí holku,
než mě v čáry zamotá –
ať se klidí, žebrota!

KUCHTÍK:  – náhle: 
Hu, tam si vede princ tu obludu!

Uteče. 

HAJNÝ: 
Já na ní taky čekat nebudu!

Uteče jinudy. 

PRINC:– přichází za chvíli poté s rusalkou krásně oděnou: 
Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a marně v očí hluboku
tvou bytost hledám tajemnou.
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
bys rozhořela do krve
a byla ženou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se zdráhá?
Proč úzkostí jen zachvěti
se mám v tvých loktech drahá?
Však marně, marně dusím smutný cit,
z tvé náruče se nelze vyprostit –
bys byla stokrát chladná, nesmělá,
mít musím tebe, musím docela!

CIZÍ KNĚŽNA:  – přichází pozadím; spatříc prince a rusalku: 
Ne, není to láska – jen hněvný je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být,
a že jsem jeho býti neměla,
ať štestí obou zhyne docela!
Pokročí. 
Princ na chvíli zda vzpomene si přec,
že hostitelem jest i milenec?
Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
i cizí host jen němě pohlížet?

Stane mezi princem a rusalkou. 

PRINC:  – se vzruší, sotvaže spatřil kněžnu: 
Ach, výčitka to věru včasná,
a s vašich rtíků rád ji snáším –
i ženich věru, kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!

CIZÍ KNĚŽNA:  – pohlédnouc na rusalku: 
A vaše kráska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slůvkem ani?
Jízlivě: 
Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?

PRINC:  – v rozpacích: 
Však oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal –
nechť nahradí teď rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal!

Podává kněžně ruku. 

Rusalka – se chytne křečovitě ruky princovy.

PRINC: 
Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvíš?
V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již!

Odvádí kněžnu.

CIZÍ KNĚŽNA:  – odcházejíc rusalce: 
Ó, vystrojte se v šaty přebohaté –
mám jeho dvornost, vy však lásku máte!

Odejde s princem.

Rusalka ztrnule hledí za nimi, jako by pohledem chtěla prince zadržet, 
ale pak smutna a zlomena odchází sloupořadím.

Zatím s sšeřilo, večer hasne, a později zasvítne měsíc. 
V síních zazní slavnostní hudba a zaplanou světla. 
Je vidět slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří skupiny. 
Později zpěv a tanec.

VODNÍK:  – se zatím vynořil ze zátoky: 
Ubohá rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjata odvěkém,
byť měl tě člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!

Ubohá rusalko bledá,
zajatá v kouzlo lidských pout!
Voda tvá všude tě hledá,
nadarmo chce tě obejmout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla!

ZPĚV – v síni: 
Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě,
a den se smál tak světlý.

Nemeškej, hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.

Květiny bílé nejdříve
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé
svatební lože krášlí!

Princ se objeví chvílemi v slavnostním ruchu a dvoří 
se okázale cizí kněžně. 

VODNÍK: 
Na vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude,
pro tvoje lože svatební
nekvetou růže rudé!

Rusalka vyběhne zoufalá ze síně a prchá sadem. 

VODNÍK  – překvapen: 
Rusalko, dcerko, znáš mne, znáš?

RUSALKA – náhle nabyvši řeči vykřikne: 
Vodníku, tatíčku drahý!

VODNÍK: 
Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tě truchlit tak záhy?

RUSALKA: 
Tatíčku vodníku, spas mě, spas,
úzkost mě pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vás,
běda, kdo člověka pozná!
Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou –
a mne už nezná, nezná zas
rusalku prostovlasou!

VODNÍK: 
On že tě zavrh´, jenž měl tě rád?
Musíš teď, musíš vytrvat!

RUSALKA: 
Ó marno, marno, marno to je,
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jen jsem člověkem!
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté,
mě chladná voda porodila,
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů lichá ozvěna
ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!

Princ přichází sadem s cizí kněžnou.

RUSALKA  – přitulí se k vodníkovi: 
Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas –
tatíčku, tatíčku, spas mě, spas!

CIZÍ KNĚŽNA: 
Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena,
jste stále vřelejší a sladší –
ó princi, co to znamená?
Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řeči a beze jména,
kam prchla, aby viděla,
že princ je změněn docela?

PRINC: 
Kam prchla? Milý Bůh to ví!
Však změnou tou jste sama vinna,
a letní noc to nepoví,
že zajala mě kouzla jiná.
Ó, nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a buďte žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!

CIZÍ KNĚŽNA: 
Až požár můj vás popálí,
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám do dáli,
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vás lokty sličné
té němé krásky náměsíčné,
čím k vášni hřát se budete?
Ó, škoda, škoda vášně té!
Ó teprve teď poznávám,
že námluvy mi náhle kynou –
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mě, či jinou!

PRINC – rozvášněn:
A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze,
jste vy ten rudý květ,
byť kvetl chvíli pouze!
Ó, teprve teď vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím
se uzdraviti chtělo!
Co zbude z oné lásky,
jíž v osidla jsem pad´?
Rád strhám všecky svazky,
bych vás moh´ milovat!

Vášnivě obejme cizí kněžnu.

Rusalka  se vytrhne z objetí vodníkova a vrhá se k princi. 

PRINC – poděšen: 
Mrazí mě tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!

Odstrčí rusalku. 

VODNÍK – se zjeví v plném světle měsíčním; příšerným hlasem: 
V jinou spěš náruč, spěš a spěš –
tomuto objetí neujdeš!

Strhne rusalku do jezera. 

PRINC – ohromen: 
Z objetí moci tajemné,
spaste mne, spaste mne, spaste mne!

Vrhá se cizí kněžně k nohám. 

CIZÍ KNĚŽNA  – s divým smíchem: 
V hlubinu pekla rozevřenou,
pospěšte za svou vyvolenou!

Odchází.