Ach, ozvi se, a rozhr n záclony, má duše zamlká 
své sestře aspon okamžik, naproti vyjdi. 
O nelze mi, v mých vlasech popel jest já v rouchu žíněném, 
a tváří bolem zkřivenou splývaly slzy. 
Ach ozvi se, a rozhrn záclony má duše neštastná, 
své sestře aspon okamžik ukaž své líce.
Ach nemohu! Mně slzy krvavé ted oči zalily 
a drásám líce studené v divokém smutku 
Ach ozvi se, a rozhrn záclony, má duše zklamaná, 
at sestra aspon na okamžik pohlédne na tě. 
Už nevyjdu, už cesty nevidím neb oči ve slzách mě 
utonuly palčivých a zhasly navždy. 
O, duše má! tož aspon k tomu svol, by duše sesterská, 
ti vtiskla smutný polibek poslední v ziti. 
Už umlkla a uvnitř ticho jest tak smutné, hrobové. 
Ted‘ zazněl pláč tam kvílivý, umírá duše.