Tři panny za světlé noci blouznily na terase,
když z květů šla vůně k moři.
A cypřiše tmu svou vrhaly v sněžný mramor sloupů,
šept noci fontána lkavou přerušovala písní
a dužnaté kaktusů listy
stín metaly v trávu.

Ta jedna ve vlasech měla péra bělavé rajky,
v své ruce loutnu, tančivě dotýkala
se trav a zrosené země, zdá se, nemilujíc
tragickou láskou;
ta druhá v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním
milence, pohřbeného za rozpuku jara
na krvavém poli Hackeldamy,
všem hlasům noci naslouchala.
Ta třetí s očima náhlým kouzlem uhaslýma,
jak odplul vždy milenec její před západem slunce
po vlnách stříbrných a po zelených řasách,
po dlouhých stínech, táhnoucích z protějších břehů,
svých družek bez konce se vyptávala
o slibech srdcí, o věrnosti mužů
a o smutcích svojí lásky.