(Mahulena blíží se pomalu Radúzovi.)

Radúz (Přibinovi): 
Veďte mne. 
(Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho.)
Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. 
Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?

Mahulena: 
Ty žízníš?

Radúz:
Proč se tážeš?

Mahulena (nabere vody do dlaně):
Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům)

Radúz: 
Já nemohu... Mně rty se chvějou jako srdce moje ... 
nad tvojí dobrotou... Já jako mlhou viděl tě, 
jak stála’s opodál, a úzkostí jsem zmíral, 
že budeš také zlá… jak byly ony dvě... 
Ó, vysměj se mi!

Mahulena: 
Radúze, smát se—když pláču!

Radúz:
Proč pláčeš, rci…

Mahulena:
Že více nemohu než plakati!...

Radúz:
Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, 
co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?

Mahulena:
Jsem Mahulena... Král je můj otec... 
Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti… můžeš-li!

Runa (za scénou):
Kde meškáš, Mahuleno?

Mahulena (lekne se):
Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš... 
duše moje! (odejde)

Přibina: 
Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř.

Radúz: 
Mahulena! 
(odchází zamyšlen s Přibinou a ostatními)

Opona