Radúz a Mahulena

Jednání prvé a proměna druhého na štítech Tater, 
jednání druhé v zahradě krále Stojmíra, jednání 
třetí s proměnou a čtvrté v Maguře.

Jsem pohádka. Kdo za mnou půjde, povedu jej 
do modrých krajů báje. Zde s těchto olbřímých štítů 
po starých cestách, mechem porostlých a
listím dávných jesení zavátých, sestoupím dolů, 
tam v slunné nivy slovenského lidu. 
Znám tůně jeho duše, 
a pradávné jeho sny v mém nitru žijou. 
Vždyť stála jsem u jeho kolébky! 
Závojem čarným obestírám děje
věků zapadlých do mlžin paměti. 
Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy 
křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů
a lidské slzy tekou lesklou jeho tkaninou a vroucí, 
věčně lidská srdce bijou, tu vášnivě, 
tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím... 
Vzhůru!... Po starých cestách hučícími lesy, 
kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu. 
Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru 
arijského toho lidu, jenž pije z Gangy. 
Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jařmo ještě nenese, 
ta nezná ještě žal, jenž nyní let už tisíc 
proráží nebesa tak bez proměny, 
jak věčné její hory v blankyt strmí. 
Barnavé mračno těžkých osudů stín 
ještě nevrhá na slunné stráně, 
kde tráva větrem vlní se 
a jasné vody tryskají. Lid volný žije 
ještě v horách volných. 
Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata 
se v záští potýkali, než zrozen Radúz byl a Mahulena, 
o jejichž strastech vám dnes povím vše... 
Jsem pohádka a rodná sestra oněch, 
jež Ganga kojila, 
i těch, co na iránské vysočině snily, 
kde nejjasnější hvězdy hoří, 
i těch, co v skandinávských divočinách
půlnoční rudé slunce znaly, 
i těch, co v řeckých hájích vedle dávných moří 
v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily, 
i posléz těch, co v mračných doubravách, 
kde druidi bledou lunu ctili, 
kol šedých menhirů své reje křepčily... 
Jsem pohádka... Dým mystický se nese přede mnou, 
a za mnou duje vítr pravěký... Kdo za mnou chodí,
vidí dávné sudic předivo... 
Co dnes však uzří, to prosté je jako srdce mého lidu, 
je prosté, jako jeho tiché chatky 
pod zelenými grúněmi. Je chatka mého lidu prostá, věru — 
však zlatý věnec tam leží pod prahem:
čar je to jeho vroucí básnivosti!...

Tři byly sestry, co se rády měly, 
a přece se jak ptáci rozletěly, 
jedna je za Váhem a druhá za Dunajem 
a třetí bloudí, plačíc, kdesi za šuhajem!...

Radúz: 
Co tasíš, Radovide, meč? Ten není nebezpečný.

Radovid:
Tak zdá se, věru.

(Vratko vstoupí.) 

Tři byly sestry —

(zahlédnuv Radúza a Radovida, mluví) 

Buďte zdrávi!

Sbor jinochů
Hoja lalja hoja!
Letíme pávi z daleka,
hoja lalja hoja, 
přes hory, lesy, jezera,
hoja lalja hoja.
Zde porosena niva je, 
hoja lalja hoja, 
zde odpočinou perutě, 
hoja lalja hoja!

Sbor dívek
Hoja lalja hoja!
Labutě modrem veslujem,
hoja lalja hoja,
a plujem s bílým oblakem,
hoja lalja hoja,
pod námi luka, jeden květ!
Hoja lalja hoja, 
tam odpočinou perutě, 
hoja lalja hoja!

Jeden z jinochů
Jaké to labutě 
v té zelené dubině?
Třpytí se perutě 
padlý jak sníh!

Jedna z dívek
Jací to pávi jsou 
v šumivém háji?
Pohleďte, labutě,
jak se jim perutě 
jiskrami třpytí!

Jeden z jinochů
Každá z těch labutí
v zelené dubině 
korunu nosí, 
chvaťme je, chvaťme je, 
mezi ně, mezi ně, 
hoja lalja hoja!

(Mahulena blíží se pomalu Radúzovi.)

Radúz (Přibinovi): 
Veďte mne. 
(Uvidí Mahulenu, stojící teď vedle něho.)
Ty posud, panno, mlčelas a nerouhala jsi se mému neštěstí. 
Teď vynahradíš, co jsi zmeškala?

Mahulena: 
Ty žízníš?

Radúz:
Proč se tážeš?

Mahulena (nabere vody do dlaně):
Pij! (Zvedne dlaň až k jeho rtům)

Radúz: 
Já nemohu... Mně rty se chvějou jako srdce moje ... 
nad tvojí dobrotou... Já jako mlhou viděl tě, 
jak stála’s opodál, a úzkostí jsem zmíral, 
že budeš také zlá… jak byly ony dvě... 
Ó, vysměj se mi!

Mahulena: 
Radúze, smát se—když pláču!

Radúz:
Proč pláčeš, rci…

Mahulena:
Že více nemohu než plakati!...

Radúz:
Ó, nikdy rosa světější nepršela s nebes, než ta, 
co padá nyní s blankytu tvých očí! Kdo jsi?

Mahulena:
Jsem Mahulena... Král je můj otec... 
Ó, Radúze, neměj ho příliš v nenávisti… můžeš-li!

Runa (za scénou):
Kde meškáš, Mahuleno?

Mahulena (lekne se):
Hlas matčin! (Radúzovi) Ó, netrap se mi příliš... 
duše moje! (odejde)

Přibina: 
Pojď, pane! Splním, co mi král můj kázal, ač nerad, věř.

Radúz: 
Mahulena! 
(odchází zamyšlen s Přibinou a ostatními)

Opona

Mahulena:
…Zpívávala jsem, tak se mi zdá. 
Kam odlétly ty moje staré písně? 
(mlčí, za chvíli počne tiše zpívat.)

Těch dvanáct panen změnilo se v holubice
a sedly na javor, žalostně vrkajíce 
a pravily: kdo velké naše hoře 
by prozradil, ať oněmí…

(mluví)

Ne, tak to není… Či snad přece… 
Nač ale zpívat? Ach, raděj chtěla bych 
na světě nebýt... nebýt … 

(Propukne v tichý pláč. 
Vratko blíží se nesměle plačící Mahuleně.)

Mahulena:
… tak jak v té staré písni. 
(Mlčí a za chvíli zpívá tiše)
Pod stromem seděla a dlouho čekala. 
On nepřicházel, nepřicházel, plakala, 
když slzy vyschly, mroucím hlasem děla: 
mně teskno tak, jako bych zemřít měla! ...

Ta píseň smutná je. Kdo ji as vymyslil? 
Snad vskutku se tak někdy dělo... 
Ale tomu dávno asi je. Nač si to myslím?... 
To proto snad—že mi tak k smrti teskno...
(Položí si hlavu v klín)

Opona

Nyola: 
Ó, Radúze, teď ani slova víc! 
Již otce tvého nesou k hranici — O, Radúze!
(Objeví se dvořanstvo v smutku, 
nesou na marách mrtvého krále pod příkrovem.)

Radúz: 
Ó, těžká, temná, hrozná hodino!... 
Postavte máry, ach, a popřejte mi, 
bych jednou ještě zlíbal jeho tvář a ruku. 
Otče, otče můj!

Mahulena: 
Radúze můj…
Teď zapadá můj svět!...

(Radúz, Nyola a celý průvod odcházejí.)

Mahulena: (slabě)
Ach, Radúze! (padne na tvář)

(Průvod pohřební zmizí; na jevišti mrtvý klid, 
pak pokračuje se ve hře bez ohledu na to, 
kdy vzdalující se smuteční hudba dozní.)

Mahulena:
Teď ale v hlavě dělá se mi divná mha... 
(Vstane) 
A nohy moje do půdy se boří… Co to je?... 
Ó, sladký sne, jenž sedáš na víčka… 
už vidím vše jen šedým soumrakem... 
Co údy moje divně křehnou tak?... 
Vše mizí, mizí … jen ta bolest zde, 
kde srdce posud tlouklo... 
Ó, to je smrt? V mé paměti 
jak mouchy bzučení… 
toť slovo nějaké... (Slaběji a slaběji)
Radúz... Radúz... Radúz...

(Mezi koncem řeči mění 
se Mahulena v štíhlý topol, 
v němž podoba její se ztrácí úplně, 
listy stromu ševelí 
a v šumu jejich zmírá pomalu slovo „Radúz".)

Opona

Sbor
Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,
co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
a dole tmí se les, barnavý mrak,
kam brzy dopadneš! 
V života truchlé taje se ponoříš, 
a třeba mihotaje
se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku—
ó, marně po něm sáhneš! 
Padá do soumraku,
jenž minulostí sluje.
Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna, 
když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?
Žel, mladosti, že pluje tvá nav tak rychle, 
tak uniká zraku!
Ó, žel, že zachází vše do soumraku, 
vše do soumraku!

(Při pomalu doznívajících zvucích písně té
vychází měsíc, osvětluje zahradu, 
kmen stromu Mahulenina stává se průhledným,
 je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. 
Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru 
a dívka mluví jako ve vidění.)

Mahulena:
Mé srdce krvavý je květ. 
Co bolí mě, co bolí? 
Proč stále chvěju se? 
Nad hlavou mou když mračna táhnou, 
za nimi bych chtěla—
nevím proč a kam. 
Má touha jako moje větve 
pne se věčně do dálky… 
Tam ale k tomu domu toužím přede vším, 
kam můj stín padá … 
A tak mé srdce stále bolí 
a stále kape z něho krev... 
Jsou ptáci sladcí hosté, 
na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají... 
snad by mě konejšili, kdyby ten květ, 
ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě... 
Ach! … Jak z hluboka ta matka země dýše... 
Jak z hluboka to ohvězděné nebe... 
To divno je, já dřív nevěděla, že také dýšou! 
Proč ale matka zem drží mě pevně tak? 
Já myslila, když vítr zalomcoval mnou, 
že snad mě porazí, že ruce moje zláme … 
On však pouze listy oderval, 
ty svadlé listy, které padaly jak moje slzy … 
někdy... nevím kdy... 
Pak napad' sníh a přišla dřímota, 
ale to srdce stále krvácelo... 
A přišla vesna, nové listy zas 
a mladí ptáci s písní starou, věčnou 
a vše se kolem měnilo... 
Je smavě tak, a matka země dýše tak silně, plna něhy... 
Ale moje srdce, květ krvavý, 
to stále bolí, bolí, bolí... O, ó!... 

Nyola: 
…Hle! Radúz! Bloudí zahradou, 
má plnou náruč květů. Jako ve snách chodí. 
Ustupme sem a pozorujme ho! 
(Zajdou za skupinu bříz)

(Radúz přichází somnambulně)
Radúz:
Sivá holubice sedí na mohyle a žaluje! 
V té mohyle je její štěstí pochováno… 
Proč na mě obrací krotké svoje oči… 
proč vyčítají mi ty smutné zraky? 
V nějaké písni také o tom pějí, 
že holubice krotká křivdu nepáchala, 
že seděla na skále a že pila vodu—
a přec ji zardousili... 
Ach, též ke mně bílá, zdá se mi, 
že vznášela se holubice krotkých zraků… 
Ne, dívka jakás stála v děsné poušti 
a vodu zprahlým rtům podávala 
v dlani... a já ji zardousil! 
Ó, hrozné přízraky… 
A nikde pokoje a nikde klidu a stále tesknota 
a lživé vidiny! 
Vždyť přece pravda není, že jsem spáchal to... 
či přece?...
 (Klekne před stromem) 
Jen zde, jen zde je tomu trudu úleva! 
Zde jedině je sladký spánek možným! 
Ty šeptající, drahý topole, ó, konejši mne zase! 
Hle, vonnou nesu tobě oběť… 
(Zdobí strom)
Tam v domě smutno tak a pusto, 
u tebe však je blaze. 
Má země matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, 
zvířata a rostliny. 
Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, 
pevně na ňadrech a nepustí je nikdy!
Jak ušlechtilé dítě její jsi, ty šepotavý, útlý topole, 
ty zadumaný strome, plný něhy, 
neb vím, že pouze něhou chvěješ se, 
ne strachem jako lidé. 
Ó, přej mi, abych ubohou svou hlavu podepříti směl
o tvůj štíhlý kmen, 
a šeptej mi a šeptej, topole... 
(Sedne pod strom a podepírá o něj hlavu)

Radovid:
Jak podivně se zachvěl nyní strom. 
Mně jest, jak by se něco díti mělo.

Nyola:
Pozorujme tedy tiše!

(Strom se stává průhledným, šelestí, 
a Mahulena, v něm viditelná, mluví.)

Mahulena:
Celá má bytost silněji se zachvívá 
a v bolest moji se mísí sladkost nevýslovná. 
Toť on, toť on, po němž tak nesmírně vždy toužím, 
žízním, prahnu!
Mha paměti mé vyjasňuje se a zase 
vím, čím jsem a jak se jmenuji! 
To Radúz je, u nohou leží mých, jak v lese dávno, dávno! 
O peň můj hlavu plavou opírá 
a dechem jeho třese se mé srdce obolené, 
raněné až k smrti.
Toť on, toť on! 
To všechny hvězdy nebes spršely mi k nohám s výše!... 
Nad ním se sklánět, jaká blaženost! 
Zaplakat nad ním, jaká útěcha! 
Ó, žel, že více není dáno mi! 
Kdybych to sladké jméno vykřiknouti mohla v hvězdnou noc!... 
Ach, uslyšev hlas můj láskou prochvělý, 
vzpamatoval by se, to vím, to vím! 
Však promluviti s ním, to dáno není mi, 
jen když tělo jeho ve snách tone, 
tu duch můj mluvit může k jeho duchu—
ale když probudí se, 
zapomene hned, co se mu snilo, 
a odejde, a hned i já zas 
klesám v rostlinnou svou dřímotu! 
Jak jiskra v popel, padá jméno jeho mně a moje jemu v nepamět! 
Jaký to žal, jaký to žal!

Nyola:
Šum toho stromu hrůzou plní mě! 
Mně zdá se, jako lidský hlas bych slyšela v tom šelestu! 
Má ruka jímá mimoděk už sekyru—
pusť, Radovide, pusť mě, 
překazím ten čar!

Radovid:
Ne, královno, pro lásku svoji k Radúzovi, stůj! 
Cos šeptá mi, že bys jej usmrtila! 
Hleď na tu bledou jeho tvář, 
tak bíle osvětlenou lunou, 
teď jako úsměv cos mu bloudí kolem úst, 
úsměv tak snivý a plný štěstí!

Mahulena:
Ó, hvězdo moje utěšená, tělesného pouta zbaven, 
Radúze můj sladký, drahý, 
schopen jsi teď slyšet můj hlas a rozuměti, 
co duše moje duši šeptá tvé! 
Cítíš ve snách rosu stromu na své čelo padat? 
To moje něhy plné slzy jsou, ó, Raduze! 
A v sladkém bolu skláním větve svoje nad tebou, 
vanutí nyvé noci napomáhá mi… 
Má hvězdo utěšená, jsem tvoje Mahulena, slyšíš? 
Tvoje Mahulena jsem! 
Té strašné kletby tíž 
teď sňata na okamžik s nás, 
jsou zase svoji, svazkem sna,
Radúz a Mahulena!

Radúz
(ze sna): 
Ó, sladké jméno, jako šelest stromu! 
Tak tedy přece vrátilo jsi se v mou chabou paměť! 
Teď všechno, všechno vím... 
Na štítu stojím hory... 
Ty přicházíš, má spáso!
 (Vznáší ruce do prázdna) 
Ó, zadržím tě, zadržím… 
už nikdy, nikdy neunikneš mi s mou chorou pamětí…

Mahulena:
Utiš se, má duše přemilá! Utiš se a slyš! 
Je spása tobě možná! 
Když nejsi blízko mne, jsem v dřímotě 
a více rostlinou než tvorem lidským! 
Však v polovědomí tom podivném 
mám matné vidiny a slyším hlasy, 
jež lidské ucho nikdy neslýchá! 
Jest zvířatům a rostlinám a hvězdám mnoho zvěstno, 
co nepochopno člověku. 
Ze země, naší matky, blahé zvěsti stále stoupají, 
prorocké věštby, jimž zasvěcený pouze rozumí... 
Jak míza z kořenů podivně cos hrne se mi někdy k srdci, 
k hlavě, z nejhlubších hlubin země věštící…

Radúze, takto vím, co matka moje klnoucí nám zamlčela,
vím, že paměť tvoji chorou zhojit může moje krev! 
Slyšíš? Moje krev! 
Jak ráda vylila bych ji všechnu pro tvou spásu, Radúze! 
Však nemohu, jsem ztuhlá jako kámen, 
jen vítr vládne mnou, ne vůle moje! 
Ó, zraň mě, zraň mě, Radúze můj sladký! 
Ó, vezmi ji tu krev a zhojen buď! 
Radúze, vzbuď se, vzbuď a vezmi lék svůj, 
všechnu mého srdce krev!

Radúz:
Ó, strašná slova... Mahuleno, Mahuleno! 
(Zbudí se prudce. Strom se zatmí.)

Mahulena
 (mroucím hlasem): 
Ach!...

Radúz
(vyskočí): 
Sny plny hrůzy... Krev. krev její? Koho? 
To jméno… ach, zas uhaslo 
jak jiskra, kterou zašlápneš... 
Ó, strašná bolest v hlavě!... 
Zde byla myšlenka, zde za tím čelem... 
A uletěla zas, 
zas prázdno, zde a pusto! 
Ó, bole přeukrutný! Žal a běda!
 (Vrhne se na zem)

Nyola:
Můj synu Radúze!

Radúz:
A uvrhli mě, krutě do věže, tam byla tma... 
Však ne, před tím, než mě tam vedli, bylo ještě něco... 
zjev jakýs světlý oslnil mi zrak, 
cos jako krásný pták... 
Ne, bílá lilie, již ozářila ranní zora... 
Co bylo to? Má paměť kalí se!...

Nyola:
Ty později si vzpomeneš, 
nehleď tak smutně, zmateně... 
Dál vypravuj…
 (stranou) 
Ó, Radovide, jak snášet, snášet?

Radovid:
Do věže uvrhli tě, viď, můj královici?

Radúz:
Tam byla tma a dlouho jsem tam ležel… 
ale jakýs paprsek mě navštěvoval… 
Jaký byl to paprsek? 
Nemohu, nemohu si vzpomenout… 
Mě bolí, matko, zde, 
vlož ruku na mé čelo... 
tak… tak…

(Nyola udeří strom)

Mahulena
(v stromě): 
Ach! …

Hosté:
Ó, úžas! Lidský hlas z topolu ozval se!

Radúz:
Vzdech... Jaký to vzdech… Mou prošel útrobou!...

Mahulena
(dřímavě a slabě): 
Ó, bij, bij... Ale srdce neraň moje… 
to krvácí i bez tvých ran!

Nyola
(pustí sekyru): 
Mne jímá strach a lítost mimoděk... 
Ó, běda mně! Teď tryská z kamene krev, 
co znamená to, bledá luno, mluv, tam na nebi… 
Ty mnoho víš... my lidé bloudíme...

Radúz:
Můj strom, posvátný topol můj, má útěcha! 
(Objímá ho) 
Krev z tebe tryskla? 
Na mé čelo roň ji a propal je, 
ať zhynu žalem tím! 
Matko, teď krev na hlavu moji dopadla... 
Co to? Náhlý jas je ve mně. 
Duše jásá mi ... co to?

Mahulena
(hlasem silnějším): 
Můj Radúze, můj sladký Radúze! 
Má krev tě zhojila… 
Ta tam je kletba! Radúze!

Radúz
(vykřikne velice):
Mahuleno! Teď to jméno mám 
a s jménem tím má paměť vrací se!

(Strom se rozpůlí a Mahulena stojí před Radúzem)

Všichni:
Ó, úžas! Úžas! Div!

Mahulena:
Co děje se? Kde jsem... To Radúz můj! 
Už vím, už vím! 
Je láska silnější než všechna nenávist 
a milování kletby mocnější! 
Ty tenkrát uhodls to, Radúze, na štítu hor!

Nyola:
Kdo je ta dívka luzná podivně 
a obestřená jako čarem snů?

Radúz:
Toť ona, jež mi v Tatrách pouta sňala 
a k tobě, matko, mne vedla zpět... 
Ó, vše ti povím, budeš plakat, plakat! 
Žehnej ji! Hleď na ni, na mou holubici bílou!...
Mahuleno... Ty bledneš strašlivě!

Mahulena:
Krvácím...
(Omdlévá)

Radúz:
Krev na tvém rouše, na rameně...

Nyola:
Běda! To ruka moje spáchala! Já zabila ji?

Radúz:
Mahuleno! Mahuleno! Oči otvírá! 
A úsměv její září!

Mahulena:
Ten hlas mě volá zpět v to blahé, sladké žití! 
Rána moje není hluboká, jak moje radost... 
Jak teď bych mohla zemřít, když jsem tvá?

Nyola:
Ty odpouštíš? Radúze, za mě pros!

Mahulena
(klekne): 
Ó matko mého Radúze, ty velebná!
Mně matka moje klnula, že jsem jej milovala, 
ty tedy žehnej mi!

Nyola
(objímá ji): 
Ty krotká holubice!

Radúz:
Pojď, matko, v dům! Ať odpočine Mahulena!

Nyola:
Jsem znalá mnohých léků a rána její brzy zacelí se!

Radúz:
Mahuleno, podepři se o mne—

Nyola:
Ne, o mne raději! Polož hlavu na mé srdce!

Radúz:
O lásku tvoji s matkou budem zápolit!

Mahulena:
Matko! Radúze! Což je tak velké štěstí možné! 
(Odchází podepírajíc se o oba k zámku. 
Radovid v pohnutí hledí za nimi)

Radovid:
Ó, budou pozdní ještě pokolení se vyprávět 
o věrném jejich milování! 
Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou Radúz a Mahulena! …

Opona