Nyola: 
…Hle! Radúz! Bloudí zahradou, 
má plnou náruč květů. Jako ve snách chodí. 
Ustupme sem a pozorujme ho! 
(Zajdou za skupinu bříz)

(Radúz přichází somnambulně)
Radúz:
Sivá holubice sedí na mohyle a žaluje! 
V té mohyle je její štěstí pochováno… 
Proč na mě obrací krotké svoje oči… 
proč vyčítají mi ty smutné zraky? 
V nějaké písni také o tom pějí, 
že holubice krotká křivdu nepáchala, 
že seděla na skále a že pila vodu—
a přec ji zardousili... 
Ach, též ke mně bílá, zdá se mi, 
že vznášela se holubice krotkých zraků… 
Ne, dívka jakás stála v děsné poušti 
a vodu zprahlým rtům podávala 
v dlani... a já ji zardousil! 
Ó, hrozné přízraky… 
A nikde pokoje a nikde klidu a stále tesknota 
a lživé vidiny! 
Vždyť přece pravda není, že jsem spáchal to... 
či přece?...
 (Klekne před stromem) 
Jen zde, jen zde je tomu trudu úleva! 
Zde jedině je sladký spánek možným! 
Ty šeptající, drahý topole, ó, konejši mne zase! 
Hle, vonnou nesu tobě oběť… 
(Zdobí strom)
Tam v domě smutno tak a pusto, 
u tebe však je blaze. 
Má země matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, 
zvířata a rostliny. 
Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, 
pevně na ňadrech a nepustí je nikdy!
Jak ušlechtilé dítě její jsi, ty šepotavý, útlý topole, 
ty zadumaný strome, plný něhy, 
neb vím, že pouze něhou chvěješ se, 
ne strachem jako lidé. 
Ó, přej mi, abych ubohou svou hlavu podepříti směl
o tvůj štíhlý kmen, 
a šeptej mi a šeptej, topole... 
(Sedne pod strom a podepírá o něj hlavu)