Je mír, je svatvečer, země zlatem vzplála.
Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá,
Jak vyšla z domova zde města na kraji.
A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze to duní
Ze zvonů jak o ztracené touze, achmury veliké
V mou duši padají.
Jdu tiše za stopou a ona v dál se tratí...
Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí,
A zvony sténají jak srdce pod tíží.
A mně se zdá, když smutně v kov to buši,
Jak nědko vzdálený kvílel nad mou duší,
Ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.