Pohádka o dlouhé touze

Ticho je ... slyšet je duše jít...
V květech krok plouhá se tich ...
A v kloboučku vašem sladko zřít!
Hle, rozkvetl sníh!
Krásná jste byla ve květu tom,
Ó, Snězěnko, na lukách na lukách mých.
Mírný vám v očích plál  světlo lom,
Jak rozkvetl sníh. Jdu kolem vás.
Ach, co je mi svět!
Ticho je, ticho v ňadrech mých :
Bože, to v pozdní jiskřivý květ tam rozkvetl sníh!

To dýchlo na mne ještě jednou mládí,
ó černé oči, z vašich zřítelnich!
A to, co prchá, nic víc nenahradí.
Vy jediná, a nikdy, nikdy víc!
Náhoda, osud, určení či zdání,
ó, byl to jeden z krásných zázraků,
že potkal jsem vás cestou znenadání
a našel světlo do svých soumraků.
To dýchlo na mne ještě jednou mládí,
ó drahé oči, z vašich zřítelnic...

Jste duše silná, vím to již, ó, vím
jste duše krásná, poznávám to snadně.
To v oči vaše stoupá žár a dým
z požárů  vznícených tam kdesi na dně.
A vím, že něco v požárech těch plá,
co souzvukem se k mojí duši hlásí,
ó, dítě mé, je jedna struna má v té hudbě vaši,
plné síly, krásy. A vím, ó vím, že byla byste mou,
v ten přístav váš smět plout má lodka vratká ...
Již oči vaše září ke mně tmou,
ó sestro má, má přítelkyně sladká.

Je mír, je svatvečer, země zlatem vzplála.
Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá,
Jak vyšla z domova zde města na kraji.
A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze to duní
Ze zvonů jak o ztracené touze, achmury veliké
V mou duši padají.
Jdu tiše za stopou a ona v dál se tratí...
Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí,
A zvony sténají jak srdce pod tíží.
A mně se zdá, když smutně v kov to buši,
Jak nědko vzdálený kvílel nad mou duší,
Ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.

Ó, dítě, vím, vy také procítíte tu chvíli,
kdy vše mluví v předtuše, kdy vše,
co všednímu je zraku skryté, plá,
a rozkvétá a zpívá do duše:
zvuky a vůně, květy olné rosy,
dálky světly nebes vznícené.
Tu vzpomeňte si, že vás rád měl kdosi,
kdo pozdě přišel k bráně zamčené...

Východní hvězdy planou vnoc rozžatou,
Betlémské hvězdy hoří na cestu mou.
Kam, kam vede ta cesta za dešte hvězdného?
Ó, k Betlému srdce važeho!
Mé dítě, to dí mi jen tušení cit:
jen na krok smět k Betlému se přblížit,
že našel bych u jeho růžových bran květ jeden,
jenž mnou je pěstován...
A kdybych měl celým životem jít
s touhou po ráji, kam vede váš svit,
za tiché blaho, jež toho zdání dal jas,
Betlémské hvězdy, miluji, miluji vás!

Vždy v ráno jarní, včera jak dnes,
drozd tady zpívá, na větvi kdes,
vždy tatáž píseň, tón známý zpola,
tak radost jásá, tak touha volá.
V hluk města třese tónů svých jas,
když přichází Kdos, vždy zmlkne zas...
Ó drozde, bratře, neznámý soku,
já vím: ty slyšíš hudbu těch kroků!
Neviděn, tichý, ve stromech skryt,
ty, Její kroky necháš jen znít,
tvá píseň mlčí, jen touha dýchá,
a hudbu duší posloucháš zticha.
Ó, je to kouzlo: tu chvilku jít,
nic neslyšet, jen krůčky ty znít,
před sebou vidět -- ó, akord bezejmenný!
ten černý vlas, vonný, zapletený ...

Na cestě v neděli červený slunečník zahořel,
veliký máku květ.
Za květem hleděl jsem štastný a zmámený,
větry jej odnesly ale hned.
Ty, květe hořící v tmu vlasů hlubokou,
Proč plul jsi váhavě od cesty mé?
Tvé stíny krvavé a mladou červeň tvou
já dávno miloval u Paní tvé.
A jak jsi ztratil se tam dolů červený,
já, který čekal na Paní tvou,
někde v svém citu hluboko zraněný,
viděl jsem odít se tě krví mou...

Bdím v noci sám...Má lampa hasne a myšlenky mé letí k vám
Než duše moje k spánku zasne, na vaši lásku, dítě krásné,
ten rudý pohár pozvedám.
A vzpomínám: vy spíte asi...
Ó, chtěl bych aspoň chvíli tak svůj obdiv vaší vábné krásy
vyšeptat v tmavé vaše řasy, chvíli tak, aspoň  chvíli,
svědkem jest jen noc ta tmavá,
co volám tmě v mlhavý zrak:
bud krása vaše zdráva, zdráva!

Za nocí bílých tichý astronom utíká k hvězdám.
Bože, co v nich hoři? Co krásy, ohně pluje v světě tom
na vlnách nebeských moří!
Ó tajemné hvězdy! To marná touha chtíti zachytit
tu krásu všecku v objetí, jež dusí!
Že z dálky splývá v duši hvězdný svit,
to hvězdáři stačit musí...
Ó daleké hvězdy!
Tajemství sladké hvězdy potkávat!
At jiných krok se třeba blíž k nim točí;
mně stačí, když mi jenom v cestu oaď svit
vašich nebeských očí,
ó drahé nvězdy!
A vyhýbat se?
Marný, marný boj!
Ta cesta bez vás chladně k srdci sáhne,
a víc jen roste divný neopokoj...
Ó hvězdy, co mne k vám táhne?
Ó moje nvězdy!

Když přicházíte, píseň ta jde s vámi,
do vzduchu z dálky blíž a blíž se chvíc,
tak jemná, jak by vítr klávesami jen hnul -- nic víc.
Slov není v ní; jen harmonie hravá mi v duši splývá
z jejích sladkých slok,
takt k té písni nevyřčené dává váš měkký krok.
Co dí ta hudba? Proč se narodila? Vím jen, že jest
a neptám se nic dál.
Vím jen, že divně tak jste krásná byla,
když jsem ji poslouchal.
Jakým ji textem možno podložiti?
Zní k vaší chvále němý zvonů kov, a přec je román celý,
celé žití v té písni beze slov!

Vše se v tmách už tratí, jen já to světlo nesu v srdci svém:
Vás jenom tak jsem mohl milovati
silného pojmu celým obsahem,
tak pravdivě, tak závratně a zrale,
tak silně, silně a tak bez naděje v cíl.
A tma je již, ach, rád bych nenadále
Kdes ve mlhách a navždy zabloudil.
Ó, buďte šťastna!

Jak listí spadává zticha v aleji vaší jak dech,
slyším, jak písní to dýchá z keřů a ze stromů všech.
Pohádka o dlouhé touze tak sladká z růžových dob,
listí znalo ji pouze padajíc do vašich stop.
Jak jste tu zatím šla z domu, chvělo se teskně vám vstříc,
ó, souzvuk duší a stromů,
kdo z nás vás miloval víc?
To listí tiše tak splývá,
kdos v touze jak by v něm dých,
o vaší kráse si zpívá důvěrník čekání mých.
To listí tiše zřím splývat, ó, spjat svůj osud tak s ním:
o vaší kráse si zpívat a odejít s listím tím.

Padaly mlhy včera, padly dnes, v mlhách jste chladně
ztratila se kdes.
Kam jde ta cesta? Kam? Bez vás v prázdno a s vámi
do nebes!
Tak rok už hledám na ní jenom vás.
A myslím si, co budoucnost dá as?
Zda rozkvete tu jednou jaro, či všecko spálí mráz?
Ó, věřím v jaro světů neznámých!
Tam věčná slunce hřejí věčný jih,
tam není pout a není chladna, není mlha, sníh...
Tam dávno už, ó růže, ve svých snech jsem vsadil vaši krásu
v měkký mech, tam kvetete jen pro mne,
pro mne, a stále, v nocech, dnech!
Ať nevidím vás, ať jste cizí mi pro tento svět
s mlhami chladnými,
tam kvetete mi, drahá růže, tam kvetete mi barvami
a věčnými!

Co psal jsem vám, co ty mé písně byly?
To v podzimu tak padá lupení se stromu,
Který stárne, a jen chvíli sní o máji a slavném vzkříšení.
A jdete kolem ... a pak vyhnete se ...
Ty listy zvadlé jsou vám na obtíž...
Ó dítě, jděte, kam vás mládí nese!
Můj stroj je skácen, cesta prázdna již.
Já vím, je pozdě.
Jděte jarem, jarem, jarem!
A já jdu mlhou jeseně v svůj cíl.
Jen jednu hořkost cítím nad tím zmarem:
to úzkost, že jsem vám snad ublížil.
V mé duši vždycky budete tak žít:
tak divně krásná, neznámá  a smavá ...
A musí-li se cesty rozdělit,
vás volat zpátky nemám práva.
A nemohu se ani za vás bít:
svět viděl by v tom všední prohřešení.
Kdo dovede z těch davů pochopit,
Čím byla jste mi v pusté vřavě denní!
Mé světlo hasne...
Oči přivírám, v tmu vašich očí hoří paprsk žárný:
když ve snech jenom svítíte mým tmám,
ten krásný sen, ten nebyl přece marný.