Ty píšeš mi, že pod okénci tvými 
juž ptáče křídélek svých pérce čistí, 
a mladé jaro s rými
lahodnými své písně šepce na javoru listí, 
a drobné zkazky na lip řadu dlouhou, 
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.

A píšeš mi, že na smrčí a křoví 
za rána slunko milým zrakem svítá, 
že sladce dýše rozkvět šeříkový, 
a bříza v kadeř jehnědky juž vplítá, 
že háj i luhy zpěvánkou jsou pouhou, 
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.

A píšeš mi, že v jas se šatí stráně, 
a stará střemcha že se opět zdobí, 
že sedly vlaštovice kolem báně, 
a motýl v kukli lesk svých křídel robí, 
že diamanty horskou kvapí strouhou, 
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou!

A píšeš mi: žel, že tu nejsi také, 
bys se mnou zřel, jak v rozpučilém snětí 
svou radost žvatlá ptáče temnozraké, 
a polným ňadrem svátek jara světí, 
když řeka z rána zlatou blýská prouhou, 
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou!

Však ne, jen piš, vždyť želet neustanu, 
až celý život na píseň se změní, 
až v nebi oka tvého hvězdou vzplanu 
a ret tvůj sen mých přání orumění, 
pak celý život modlitbou buď pouhou: 
o Bůh tě chraň, sic umru, drahá touhou!