Dvě balady

Putovali hudci, tři švarní mládenci,
Putovali polem, rozmlouvali spolem.
Uhlédli tam dřevo, dřevo javorové,
na husličky dobré.
"Pojd'me my ho st'ati,
Húsli nadělati,
budú z něho, budútrje húsle hlasné!"
Ponejprv zarubli, dřevo zesínalo,
podruhé zat'ali, dřevo zaplakalo,
potřeti zat'ali, dřevo promluvilo:
"Nerubejte, hudci, přešvarní mládenci,
nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo,
kořen vykopejte, otci mně dodejte,
otcovi na radost a matce na žalost.
Ta mne zaklnula, že jsem s milým stála!"
Ó, neščasná máti, která klne děti!

Šla sirota hledat svojí mamuličky.
"Kai iděš, děvečko, milá sirotečko?
Tvá mamička leží u tých velkých dveří,
Ulom si prúteček, klúpni na hrobeček."
"Aj, kdo mi to klúpe po mojim hrobečku?"
"To jsem já, Vaše dit'atko,
vemtě mne tam k sobě, do tej černej země!"
"Co bys tu jídala, sirotko má milá?"
Dybych ráno stala, píseček sbírala."
"Co bys tu píjala?"
"Dybich ráno stala, rosičku sbírala."
"Di, děvča, do domu, máš tam mladú mámu."
Jak do domu přišla, matka ju popadla,
třikrát zatočila, za pec ju hodila.
A Anička leží za pecem v kútečku.
Přišli dva andělé, vzali ju pod křídla,
vyletěli nízko, vzletěli vysoko.
Našla již sirota svojí mamuličky.