Čtyři ženské sbory s klavirem

To bylo poslední naše rozlučení,
když jsme si my ruce podávali:
Ruce jsme si dali,
voba jsme plakali,
mnoho štěstí jsme si vinšovali.

Děkuju já tobě za tvoji hupřimnost,
děkuju já tobě za tvou lásku,
co jsi ke mně míval,
když jsi k nám chodíval,
můj vobrázku!

Kerá je děvečka bohatá, bohatá,
ta každá milého má.
A já jsem chudobnejch rodičů,
mně si žádnej nevšímá.

A já přec v hospodě tancuju, tancuju
od večera do rána;
bohatá se na mně hněvá,
že si chudá, chudá namlouvá.

Sviť, měsičku jasný,
nezacházej ještě,
můj holeček
na daleké cestě
mezi rovinami,
to sám Pán Bůh soudí,
co je mezi námi?

Mezi náma dvěma 
láska nejstálejší,
ta nam bude trvat
do smrti nejdelší.
Láska bude trvat,
až budou skřivánci
o vánocích zpívat.

Skřivánci zpívali,
můj milý nepřišel.
Snad se na mně hněvá?
Snad za mně zapomněl?

Když jsi mne miloval,
pořád jsi sliboval,
že máš v Netolicích čtyři domy:
Máš tam sotva jeden 
bez došků, bez oken,
chceš, abych se vdala do stodoly!