Tři zpěvy

Hudba jesti tepna všehomíra,
rytmus klíč jest k věčným záhadám;
celá příroda jest velká lyra,
pták a motýl, strom a slunce plan tóny jsou,
jež do akordů sbírá.

Perla cit, myšlénka drahokam,
Mrtvy jsou, když věnec nezavírá
Jako démant a nezáří tam hudba.
 
Labuti má, jež, kdy noc je čírá,
jitru pěješ vstřic a navzdor tmám,
za tvou píseň co ti v odvet dám?
Slovo, ach, je vlaštovice sirá,
fénix však je, a ten neumírá,
hudb, hudba, hudba, hudba!

Kde bloudí vaše píseň,
líbezná paní z daleka?
Stříbrnou, hebkou nit vašeho hlasu
ledová ruka přervala.
Jenůfko s líčkem jablůčkovým,
Rusalko bledá lněných vlasů,
tak jste nám v duši zůstala.

Tam nad schodištěm v divadle
Na hradbách, pod víkem skleněným,
s úsměvem změněným,
když v rakvi uviděli jsme vás spící,
tam mezi kyticemi, ta vaše píseň stříbrná
již k blankytu se vznesla holubicí
a unikala naší zemi ...
Líbezná paní s něžnou tváří,
kde jste jen?
Za clonou hvězd, tam v modré dálce,
v modré dálce?
Kdybyste věděla, jak v onen den váš
Vodník plakal ... po Rusalce!

... A vezmi ruku mou a pobídni mne v chvat,
můj trinci: vyjděme rychle a kradí.
Ať zrak náš o mrtvoly nezavadí;
ať nezřím to, co plálo a co jsem miloval,
stydnout a vychládat.
Časněji zemřít než druzí, odejí včas,
v tom věecko vždycky je, v tom věecko je ...
Kdo víno pil, ať nikdy se netkne patoků,
přezírá pomyje, kdo víno pil!
Já na Olympu seděl, žil s bohy při kvasu,
ret smáčel v nektaru, já bil se o krásu;
mne mezi vepře neklaď, ni hadry, ěpínu, pastuchy:
Veliký, ó, Stozářný, ó, Stoduchý! Stoduchý!