Dvě písně

Svou ruku v ruce mojí nech ještě chvilku dlít, 
to duši upokojí nech o lásce mne snít. 
Jak děcko nežli dají je před večerem spát.
A o čarovném kraji mu začnou povídat.
A jak se hvězdy jeví v tmu děcko hledí ven, 
a věřì vše a neví, že pohádka to jen!

Až přejde den, až budu spát,
přijd' na můj hrob se podívat,
jen podívat a neplač moc;
kdo usnul již, spí každý rád,
a svatá je ta tichá noc,
ta noc, když přejde den.

Měl jsem tě rád, a ty to víš,
jak snadnila jsi dnů mi tíž,
co setřelas mi slzí s řas,
jen přijd' a řekni: Ty už spíš,
však na mne někde čekáš zas,
vždyt' měls mne rád.