Dvě písně

Kde jsem to byla ? Pustiny nahé
hleděly na mne, bez konce prázdné
Já cítím dosud, jak krok můj vázue
v ocelné tíži bez duše drahé.

Obzor se měnil. Plynuly lkavé
slzavé řeky, jezera tichá
jak mrtvé oči ležela v trávě,
která tak nyvě, žalobně vzdychá

Ve hřbitov se pak změnila země,
cypřiší tma se s obzorem slila,
nesmírný kříž se přiblížil ke mně
štěstí mé na něm — kde jsem to byla !

Podivná, smutná písnička zněla
z vysokých věží vnořených v nebe
V západu krvi hledajíc tebe,
jak bych ti navždy s Bohem dát měla,

před sebou spatřím studené mříže,
za nimi v skonu naděje, štěstí
i dny, jež měly do plna kvésti.
Nade vším vlhké zvedly se kříže.

 ...  ... A v dálce náhle
červánky kropí pustiny rozprahlé,
zdá se mi — ano — růžové háje
rostou mi v cestu, zakvetou v ráje,

vidím tam celé ostrovy rudé,
ó, jak jich snadně dostihnout může
duše má s tvojí — porostou všude.
Jsou to však růže — opravdu růže ?

Ve hlubinu němých a vášnivých nocí
a v chmurný svit jiter mdlých tryskal Tvůj jasný smích ;
stín mlhavých nocí lesk pronikal zoubků Tvých
a s paprsky zápolil zářivou mocí.
Jak rozchvěly ňadra Tvá do skoků vlnivých
ty bezděčné, šílené výbuchy smíchu !
Na podivný smích Tvůj teď vzpomínám v tichu
a slyším jej živě znít nocí, ač dávno ztich . . . 
Ty's právo už neměla na ten smích . . . 
To právo měl pouze lesk zoubků Tvých. 
Ty planou v noc němou, jak dříve v ni plály.