Kde jsem to byla? Pustiny nahé 
hleděly na mne, bez konce prázdné;
já cítím dosud, jak krok můj vázne 
v ocelné tíži bez duše drahé.

Obzor se měnil! Plynuly lkavě 
slzavé řeky, jezera tichá 
jak mrtvé oči ležela v trávě, 
která tak nyvě žalobně vzdychá.

Ve hřbitov se pak změnila země 
cypřiší, tma se s obzorem slila,
nesmrtný kříž se přiblížil ke mně, 
štěstí mé na něm! Kde jsem to byla?

Podivná, smutná písnička zněla 
z vysokých věží vnořených v nebe.
V západu krvi hledajíc tebe 
jak bych ti navždy sbohem dát měla.

Před sebou spatřím studené mříže, 
za nimi v skonu naděje. Štěstí 
i dny, jež měly doplna kvésti.
Nade vším vlhké zvedly se křìže.

A v dálce náhle 
červánky kropí pustiny rozprahlé.
Zdá se mi.. ano, růžové háje 
rostou mi v cestu, zakvetou v ráje, 

vidím tam celé ostrovy rudé,
o, jak jich snadně dostihnout může
duše má s tvoji porostou všude.
jsou to však růže, opravdu růže?