Čtyři básně Otakara Březiny

Nad všemi ohni a vodami,
vegetacemi,
mezi tajemstvím země a světů,
které ji, chvící se, drží
nad propastmi,
krouží naděje naše
ve věčném jaru.
Mezi tisíci sestrami svými
svatební nádheru křídel
rozestírají
v zápasu lásky
jak ptáci.

V plamenech hnízdí
jak uprostřed květů,
s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří
kolem nepřítele svého:
v úhlu sepjatých rukou,
v liliích na ňadrech ženy,
hledají skrýší
v blescích.
Na hvězdy sedají umdlené letem
jak vlaštovky na stožáru lodním,
a ty, které mají křídla nejzářivější,
hnízdo své staví
pod římsami zlatého paláce tvého.

Svatých vítězů píseň
zvoní k nim z křišťálných oken,
a když se v lítosti navrátí k zemi,
tu v jejich zpěvu
jiskří se její 
ohlas.
Při stavbě chrámu
v tesání mramoru do kladiv hovoru
zníti je slyšíme
z modra:

Sladkost věčného rytmu,
jímž dýchají stejně
slunce i růže,
srdce i moře,
systémy světů,
příliv i odliv
světla:
éterné vlny,
tepající o bok
tajemné lodi,
která naši duši
odveze jednou,
až naším posledním dechem se napnou
její plachty.

Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.

Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!

Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.

Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží,
nejhlubší vítr zdvih naděje, letnice země a duchů se blíží.

Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!

Hle, cestou v obilí skrytou, v tajemném zachvění celého kraje,
žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje...

V našich nocích stíny drahých bloudily,
k našim duším beze slov nám šeptaly,
pod jich kroky aureoly z květů zářily
a do tušení našich sálaly.

Ticho bylo úsměvem a vonnou předzvěstí,
letem nesčíslných křídel nesenou,
znělo zlahodnělým hlasem dávných bolestí
a čistých políbení příštích ozvěnou.

Naslouchali jsme mu vzrušeni a zmateni,
hloubkou záhadnou svých duší dojati,
a náš každý dech byl procitnutím ze snění
a každé procitnutí jemnou závratí.

Každou vteřinou, vždy na svém místě,
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
A zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.

Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivě věky nám vanou,
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.

Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mystéria.