Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě
a líbal ručky, líbal tváře obě
a celoval zas vábné tvoje rety,
až v moři blaha pomíjely světy?
Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě?

Zda není snem to celé moje štěstí,
že zkvetly znovu lásky ratolesti,
že srdce tvoje na mých prsou bilo,
jak o tom dlouho srdce mé jen snilo,
zda není snem to celé moje štěstí?

Ach, byl to den tak luzný, beze stínu,
já v myšlenkách tě ještě k sobě vinu
a libám znova, libám vroucně zase,
ač vše už zašlo v neúprosném čase.

To znovu zas jsem poznal, co je štěstí,
a jaké blaho láska lásce věstí,
to opět žil jsem den v tom světě zdejším,
jenž žití mého dnem byl nejkrásnějším.
Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě?