Pohádka srdce

Jsou v světě srdce ubohá,
jež neví co je štěstí,
jimž každý den a každá noc
jen novou bolest věstí.

Jsou v světě srdce ubohá,
jež neví co je láska,
v něž  záhy již za mladých let
tak mnohá vryta vráska.

Jsou v světě srdce ubohá,
jež znaji jenom touhy,
však málokdo si vzpomene,
jak v touhách život dlouhý.

Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě
a líbal ručky, líbal tváře obě
a celoval zas vábné tvoje rety,
až v moři blaha pomíjely světy?
Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě?

Zda není snem to celé moje štěstí,
že zkvetly znovu lásky ratolesti,
že srdce tvoje na mých prsou bilo,
jak o tom dlouho srdce mé jen snilo,
zda není snem to celé moje štěstí?

Ach, byl to den tak luzný, beze stínu,
já v myšlenkách tě ještě k sobě vinu
a libám znova, libám vroucně zase,
ač vše už zašlo v neúprosném čase.

To znovu zas jsem poznal, co je štěstí,
a jaké blaho láska lásce věstí,
to opět žil jsem den v tom světě zdejším,
jenž žití mého dnem byl nejkrásnějším.
Zda není snem, že vinul jsem tě k sobě?

Jest večer, kouří se k lesů,
červánek stromy prokmitá,
kytici z vřesu ti nesu,
je celá rosou pokryta.

Každý ten nejmenší kalich
plá jakby protkán rubíny,
nesu ti v těch kvítkách malých,
své lásky velké hlubiny.

Juž přišel podzim, snih a mráz,
květ se stromů a listí střás'
a smutek přines' v duši.

Jen upomínek rychlý let
mně chvíle štěstí vrací zpět,
jak jaro mízu hruši.

A vzpomínám na vonný les, 
kde v náruč tvou jsem poprv kles',
tě zlíbal v stromů stínu.

Ó, drahá, vrat' ty chvíle zas,
necht' hřejí v srdci v zimní čas
což nevidíš, jak hynu?

Až přejde den, až budu spát,
přijd' na můj hrob se podívat,
jen podívat a neplač moc;
kdo usnul již, spí každý rád,
a svatá je ta tichá noc,
ta noc, když přejde den.

Měl jsem tě rád, a ty to víš,
jak snadnila jsi dnů mi tíž,
co setřelas mi slzí s řas,
jen přijd' a řekni: Ty už spíš,
však na mne někde čekáš zas,
vždyt' měls mne rád.