Vyjdu já si podle říčky,
v bystrý proud se zahledím,
zda neuvidím hocha svého,
srdci mému předrahého. 

Hocha svého bývalého,
líbezného nad jiné!
Ach, co už bylo povídání,
že už není živ snad ani!

Beze stop se náhle ztratil,
ale večer pojednou zas
na ulici stál, kde stávál,
hlasitě si pohvízdával.
 
Ke mně nehléd na okénko,
ač tam na okénku mém přec
ležel pozdrav jehi děvy,
celá snítka vinné révy. 

Víno už  je plně zralé,
a můj milý běloučký, je
běloučký a  kudrnatý,
svobodný a neženatý!