Když jsem šel přes dubový les,
přepadla mne dřímota;
a do rána mně za hlavou
rozmarýna vykvetla.

Pořezal jsem všechny pruty
rozmarýny zelené,
pustil jsem ji po vodičce,
po vodičce studené.

Která panna lovit bude
rozmarýnu zelenou,
ta mou nejmilejší bude
za vodičkou studenou.

Šyl panenky ráno k řece,
do věder nabíraly,
vtom ty pruty rozmarýny
k samé lávce plavaly.

Ta mlynářovic Anička
po prutech se nahnula
a nešťastná holubička
do vodičky spadnula.

Zvoní, zvoní troje hrany,
co to asi znamená?
Povězte mi, vy ptáčkové,
snad to není má milá?

Tvou milou, tvé potěšení
do rakve ti skládají,
čtyři muži v černém rouše
do hrobu ji dávají.

Ach, můj Bože nejmilejší,
tys mi vzal mou nevěstu!
Povězte mi, vy ptáčkové,
k jejímu hrobu cestu.

Za vrchem tam v kostelíčku
zpívají v kůru kněží,
pět kroků za kostelíčkem
v hrobě tvá milá leží.

Tam já půjdu, plakat budu,
na ten tmavý hrob sednu,
a pro tebe, má panenko,
těžké hoře ponesu.

Těžké já ponesu hoře,
až mne smrt vysvobodí
a věneček z rozmarýny
na můj příkrov položí.