Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys, matko, zrozena k věčnému pláči:
tvá slza kropí břehy v stínu spící
a ty tam bdíš co vrba truchlolící.
 
Tvá hlava těžká, srdce žalem puká,
jsouť v posměch lúze úžasná tvá muka,
a rány tvé jak stlané na staletí -
však znej se matkou, nás co svoje děti!
 
Tvou hlavu na svá ňadra položíme,
o její tíž se v srdci podělíme,
a ve svou lásku, v duše oddech měkký
tě zavinem jak klenot v zlata vděky.
 
I v říze těsné, pod chudičkým krovem
lze duši okřát přívětivým slovem,
lze dozrát k času, až zas rykne v slávu -
ó, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu!
 
Již kleňme z srdcí živou matce střechu,
již stůjme k ní do posledního dechu;
kdy její vše až v kapku krve rudé -
to drahé srdce nebude víc chudé!
 
Co bez ní vše ta sláva světa šírá,
kdy její ruka svět jen otevírá!
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak ještě žádný národ nemiloval.
 
Poklekněm k ní u zbožném zanícení,
pozvedněm ruku u bratrském chvění,
a nechť nám cesta slavná, třebať krátká -
jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!