Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:

„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,

vždycky upřímná jsi byla -
jednohos mi nesvěřila.

Dvě léta jsme spolu nyní -
jedno nepokoj mi činí.

Paní moje, milá paní,
jaké je to tvoje spaní?

Večer lehneš zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží.

Ani ruchu, ani sluchu,
ani zdání o tvém duchu.

Studené jest to tvé tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo.

Aniž to maličké dítě,
hořce plačíc, probudí tě. –

Paní moje, paní zlatá,
zdali nemocí jsi jata?

Jestli nemoc ta závada
nech, ať přijde moudrá rada.

V poli mnoho bylin stojí,
snad některá tebe zhojí.

Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.

Mocné slovo mračna vodí 
v bouři líté chrání lodi.

Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.

Jasnou hvězdu strhne z nebe:
slovo mocné zhojí tebe." –

„Ó pane můj, milý pane,
nechtěj dbáti řeči plané.

Co souzeno při zrození,
tomu nikdež léku není.

Co Sudice komu káže,
slovo lidské nerozváže!

Ač bezduchá na svém loži,
vždy jsem přece v moci boží.

Vždy jsem přece v boží moci,
jenž mne chrání každé noci.

Ač co mrtvé mi je spáti,
ráno duch se zase vrátí.

Ráno zdráva vstáti mohu:
protož poruč pánu bohu!" –

Darmo, paní, jsou tvá slova,
pán úmysl jiný chová.

Sedí babka při ohnisku,
měří vodu z misky v misku,

dvanáct misek v jedné řadě.
Pán u baby na poradě.

„Slyšíš, matko, ty víš mnoho:
víš, co potkati má koho,

víš, kde se čí nemoc rodí,
kudy smrtná žena chodí.

Pověz ty mi zjevně nyní,
co se s mojí paní činí?

Večer lehne zdráva, svěží,
v noci tělo mrtvo leží,

ani ruchu, ani sluchu,
ni zdání o jejím duchu;

studené jest její tělo,
jak by zpráchnivěti chtělo." –

Kterak nemá mrtva býti,
když má jen půl živobytí?

Ve dne s tebou živa v domě,
v noci duše její v stromě.

Jdi k potoku pod oborou,
najdeš vrbu s bílou korou;

žluté proutí roste na ní:
s tou je duše tvojí paní!" –

„Nechtěl jsem já paní míti,
aby s vrbou měla žíti;

paní má ať se mnou žije
a vrba ať v zemi hnije." –

Vzal sekeru na ramena,
uťal vrbu od kořena;

padla těžce do potoka,
zašuměla od hluboka,

zašuměla, zavzdychala,
jak by matka skonávala,

jak by matka umírajíc,
po dítku se ohlédajíc. –

„Jaký shon to k mému domu?
Komu zní hodinka, komu?" –

„Umřela tvá paní milá,
jak by kosou sťata byla;

zdráva chodíc při své práci,
padla, jako strom se skácí;

zavzdychala umírajíc,
po dítku se ohlédajíc." –

„Ó běda mi, běda, běda,
paní zabil jsem nevěda,

a z děťátka v tuž hodinu
učinil jsem sirotinu!

Ó ty vrbo, vrbo bílá,
což jsi ty mne zarmoutila!

Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?" –

„Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;

dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;

na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.

Když se bude kolébati,
matka bude je chovati.

Proutí zasaď podle vody,
by nevzalo žádné škody.

Až doroste hoch maličký,
bude řezat píšťaličky;

na píšťalku bude pěti -
se svou matkou rozprávěti!"