Sbor
Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,
co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,
a dole tmí se les, barnavý mrak,
kam brzy dopadneš! 
V života truchlé taje se ponoříš, 
a třeba mihotaje
se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku—
ó, marně po něm sáhneš! 
Padá do soumraku,
jenž minulostí sluje.
Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna, 
když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?
Žel, mladosti, že pluje tvá nav tak rychle, 
tak uniká zraku!
Ó, žel, že zachází vše do soumraku, 
vše do soumraku!

(Při pomalu doznívajících zvucích písně té
vychází měsíc, osvětluje zahradu, 
kmen stromu Mahulenina stává se průhledným,
 je dívku v něm viděti, zdá se jako v polosnu. 
Listí zašelestí jako silnějším příbojem větru 
a dívka mluví jako ve vidění.)