Attention! Some of this material is not in the public domain.
It is illegal to copy and distribute our copyright-protected material without permission. It is also illegal to reprint copyright texts or translations without the name of the author or translator.
To inquire about permissions and rates, contact Emily Ezust at licenses@email.lieder.example.net
If you wish to reprint translations, please make sure you include the names of the translators in your email. They are below each translation.
Note: You must use the copyright symbol © when you reprint copyright-protected material.
Rusalka, a lyrical fairy tale in three acts
Translations © by Patrick John Corness
Opera by Antonín Dvořák (1841 - 1904)
View original-language texts alone: Rusalka: Lyrická pohádka o třech dějstvích
Palouk na pokraji jezera. Kolkolem lesy, v nich na břehu jezera chalupa čarodějnice Ježibaby. TŘI LESNÍ ŽÍNKY (tančí na palouku) Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou! Zvědavě se v hloubku dívá, po kameni ke dnu splývá, hastrmánek hlavou kývá, hou, hou, hou, starou hlavou zelenou. Hou, hou, hou, kdo to chodí nocí tou? Hastrmánku, měsíc stoupá, už se tobě v okně houpá, za chvíli se k tobě vloupá, hou, hou, hou, ve tvou síňku stříbrnou! Hou, hou, hou, měsíc bloudí nad vodou!1 Po jezeře tančí vánek, probudil se hastrmánek, hastrmánek, tatrmánek, hou, hou, hou, bublinky už ze dna jdou. Vodník se vynoří z jezera a mne si oči. LESNÍ ŽÍNKY: Hou, hou, hou, hastrmánek nad vodou! Hastrmánek chce se ženit, která z vás chce vodu pěnit, dědka česat, lože změnit, hou, hou, hou, s babkou hastrmanovou? VODNÍK: I, pěkně vítám z lesa k jezeru! Jakž, je tam smutno bujným slečinkám? Mám dole na dně samu nádheru a zlatých rybek na pytle tam mám; rákosím se kmitnu, ruku svou jen napnu, po slečince chňapnu, za nožky ji chytnu, stáhnu si ji k nám! Lapá po lesních žínkách. LESNÍ ŽÍNKY: Hastrmánku, heja hej, tedy si nás nachytej! Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku! Ale žena, hahaha, hastrmánku, hahaha, za uši ti vytahá! Rozutekou se. VODNÍK: Uličnická havěť! Kterak zbrkle pádí! Horem dolem polem – inu, mládí, mládí! RUSALKA – se vynoří z jezera: Hastrmánku tatíčku! VODNÍK: Kýho šlaka, dítě, snad mi tady v měsíčku nesušíš mé sítě? RUSALKA: Hastrmánku tatíčku, než se vody zpění, sečkej se mnou chviličku, ať mi smutno není! VODNÍK: I vida, smutno! RUSALKA: Všechno řeknu ti! VODNÍK: A dole taky? RUSALKA: Smutno k zalknutí! VODNÍK: Dole, kde je samý rej? Není možná – povídej! RUSALKA: Chěla bych od vás, hlubin těch se zbýti, člověkem být a v zlatém slunci žíti! VODNÍK: Mohu-liž věřit vlastním uším svým? Člověkem býti? Tvorem smrtelným? RUSALKA: Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé, že mají duši, jíž my nemáme, a duše lidí že jde nebi vstříc, když člověk zhyne a když znikne v nic! VODNÍK: Dokud rodná kolébá tě vlna, nechtěj duši, ta je hříchu plna! RUSALKA: A plna lásky! VODNÍK: Vodo pravěká – snad nemiluješ, dítě, člověka? RUSALKA: Sem často přichází a v objetí mé stoupá, šat shodí na hrázi a v loktech mých se koupá. Však pouhou vlnou jsem, mou bytost nesmí zříti — ó vím, že člověkem dřív musila bych býti, jak já jej objímám a jak jej vinu v ruce, by on mne objal sám a zulíbal mne prudce! VODNÍK: Dítě, dítě, z noci do noci tvoje sestry budou pro tě plakat – už ti není, není pomoci, člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat! RUSALKA: Hastrmánku mužíčku, on mne musí zočit – pověz, pověz, tatíčku, co mám smutná počít? VODNÍK: Ztracena, ztracena do věků, prodána, prodána člověku! Marno je lákat tě dolů v rej – Ježibabu si zavolej, ubohá rusalko bledá!... Potápí se. Běda! Ó běda! Ó běda! Zmizí pod vodou. RUSALKA: Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý! Řekni mu, stříbrný měsíčku, mé že jej objímá rámě, aby si alespoň chviličku, vzpomenul ve snění na mě. Zasvěť mu do daleka, řekni mu, kdo tu naň čeká! O mně-li duše lidská sní, ať se tou vzpomínkou vzbudí! Měsíc zmizí v mracích. Měsíčku, nehasni, nehasni! Ta voda studí, ó, studí! Zachvěje se úzkostí. Ježibabo! Ježibabo! VODNÍK – pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! RUSALKA – úpěnlivě: Ježibabo! Ježibabo! JEŽIBABA – v chalupě: Lkáním, štkáním, naříkáním kdo mě budí před svítáním? RUSALKA: Ježibabo, léku dej mi, vodní kouzlo se mne sejmi! JEŽIBABA – vychází z chalupy: Slyším cosi, čichám cosi – ozvi se a pověž, kdo jsi! RUSALKA: Rusalka jsem, vodní víla, dej mi léku, tetko milá! JEŽIBABA – se blíží k jezeru: Jsi-li víla, zjev se hbitě, ukaž se mi, krásné dítě! RUSALKA: Vlnami jsem upoutána, do leknínů zamotána. JEŽIBABA: Vytrhni se, cupy hupy pospěš ke mně do chalupy— pusť ji, vlnko, pusť ji ke mně, ať se nožky dotknou země! Pomáhá rusalce na břeh. Nožičky, držte ji, nožičky, neste ji— vida, jak nožičky chodit už umějí! RUSALKA – jí klesne k nohám: Staletá moudrost tvá všechno ví, proniklas přírody tajemství, za nocí hlubokých o lidech sníš, odvěkým živlům rozumíš, pozemské jedy, paprsky měsíce dovedeš svařit na léků tisíce, dovedeš spojit, dovedeš bořit, dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit, člověka v příšeru, příšeru v člověka dovede proměnit moudrost tvá odvěká, rusalky za nocí hrozbou svou strašíš, pro lidské strasti divné léky snášíš, pro nás i pro lidi ve světě dalekém sama jsi živlem, sama jsi člověkem, se smrtí věčnost je tvé věno — pomoz mi pomoz mi, zázračná ženo! JEŽIBABA: To já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! Ale slyš, pilně slyš, nežli léku okusíš: perly máš, krásu máš – pomohu-li, co mi dáš? RUSALKA: Vše, co mám, si vem – ale udělej mě člověkem! JEŽIBABA: A nic víc? Pranic víc? Proto přišlas úpějíc? Voda tě už omrzela, lidského jsi lačna těla, milování, laškování, hubiček a cukrování – to já znám, to já znám, s takovou se chodí k nám! RUSALKA: Tvoje moudrost všechno tuší – dej mi lidské tělo, lidskou duši! JEŽIBABA: Dám ti, dám, věz to rarach sám! Ale ty mi musíš dát průsvitný svůj vodní šat, a když lásky neokusíš na světě, zavržena žíti musíš v hlubinách zas prokletě. Ztratíš-li tu lásku, po níž cit tvůj prahne, kletba vodních mocí zas tě v hloubku stáhne, a než nabudeš jí, trpět budeš též, pro všechen sluch lidský něma zůstaneš! Chceš být němá, chceš, pro toho, jejž miluješ? RUSALKA: Jeho-li lásku poznat smím, ráda, věř, pro něj oněmím! JEŽIBABA: Střez si ho, střez, a věz to, věz: prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš, miláčka svého také zahubíš, stane se navždy obětí věčného tvého prokletí! RUSALKA: Lidskou duší, čistou lidskou duší, moje láska všechna kouzla zruší! JEŽIBABA – pomáhá rusalce: Tedy pojď, honem pojď, do chaty mě doprovoď! V krbu jedy uvaříme, rusalku tím napojíme, ale potom ani muk – čury mury fuk! Odvádí rusalku do chalupy, kdež zaplane červená záře. Proud jisker vyrazí komínem, a z chalupy zazní čarování ježibabino. Lesní žínky, přilákány tím čarováním, se sbíhají a nahlížejí do chalupy. JEŽIBABA –uvnitř: Čury mury fuk, bílá pára vstává z luk! Kapka krve dračí, deset kapek žluče, teplé srdce ptačí – pokud ještě tluče.1 Skoč, můj mourku, skoč a skoč, varem v kotli pozatoč! Čury mury fuk, nelekej se větších muk! Toť tvé lidské věno, a to musíš píti, tím co uvařeno, jazyk zdřevění ti. Skoč můj mourku, holahej, v hrdlo jí tu šťávu vlej! Čury mury fuk, ale teď už ani muk! Ticho v chalupě. Lesní žínky se rozprchly. Obloha se jasní, z daleka znějí lovecké rohy. VODNÍK – hluboko pod vodou: Ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! Nad jezerem se rdí jitřní záře. LOVEC– zpívá v daleku: Jel mladý lovec, jel a jel, laň bílou v lese uviděl, hluboké oči laň měla. – Zdali ji stihne má střela? Ó, mladý lovče, dále spěj, tu bílou laňku nestřílej, varuj se jejího těla! – Zdali ji stihne má střela? PRINC – vyrazí s lesa s kuší v ruce: Zde mihla se a zase zmizela! Horem a dolem, lesem a polem podivná zvěř ta míhá se kolem – a tady stopa znikla docela! A tajemným vlněním potají ty vody mě v lokty své lákají, jak bych měl divoký lovu cit v objetí jejich zas ochladit. Krok vázne mi, stesk cítím neznámý, zbraň z unavené ruky padá mi, sotva lov začal, unavil mne vráz, divné to kouzlo zajalo mě zas! LOVEC– nablízku: Laň nebyla to – lovče, stůj! Bůh tvoji duši opatruj! Srdce tvé smutno je zcela... Koho to stihla tvá střela? Lovci výjdou z lesa. PRINC: Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se, podivné čáry bloudí po lese, divnější čáry v duši mám – vraťte se domů, chci býti sám! Lovci odcházejí. Princ usedne zadumán na břehu jezera. Rusalka vyšla z chalupy. Je bosa, v popelavých šatech nuzného dítěte. Krásné její zlaté vlasy hluboko splývají. Je němá. PRINC – spatřiv ji vyskočí: Vidino divná, přesladká, jsi-li ty člověk nebo pohádka? Přišla jsi chránit vzácné zvěři, kterou jsem zahléd´ v lesa šeři? Přišla-lis prosit za ni, sestřičko bílých laní? Anebo sama, jak vstříc mi jdeš, kořistí lovcovou býti chceš? Rusalka vztáhne k němu němě své ruce. PRINC: Svírá ti ústa tajemství, či navždy jazyk tvůj ztich´? Něma-li ústa tvá, Bůh to ví, vylíbám odpověď s nich! Odpověď záhadám, jež mě sem zlákaly, jež mě sem volaly přes trní, přes skály, abych tu konečně v blažený dnešní den, dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen! Co v srdci tvém je ukryto, máš-li mě ráda, zjev mi to! Rusalka mu padne do náručí. RUSALKY – pod vodou: Sestry, jedna schází z nás! Rusalka polekána se vzchopí a naslouchá. RUSALKY: Sestřičko, kam odešlas? Rusalka se chvěje nerozhodností a bázní. VODNÍK – pod vodou: Přes hory, doly a lesy! RUSALKY: Sestřičko, sestřičko, kde jsi? Rusalka se stulí úzkostně v náručí princově. PRINC: Vím, žes jen kouzlo, které mine a rozplyne se v mlžný rej, však dokud čas náš neuplyne, ó pohádko má, neprchej! Můj skončen lov – nač myslit naň? Tys nejvzácnější moje laň, hvězdička zlatá v noc temnou – pohádko moje, pojď se mnou! Odvádí rusalku.
A glade on the shore of a lake, surrounded by forest. Among trees at the lakeside stands the cottage of the witch Ježibaba. THREE WOOD NYMPHS (dancing in the glade) Hey, hey, ho, – the moon lights up the lake below. She peers right down into the deep, and glides across the stony bed. The Water Spirit is asleep – hey, hey, ho, – nodding away, Old Green Head. Hey, hey, ho, – who goes there at dead of night? Water Spirit, the moon shines bright, she’s bobbing at your window, so quite soon inside your home she’ll steal – hey, hey, ho, – upon your silver den she’ll call – Hey, hey, ho, – the roaming moon lights up the lake. A gentle breeze is dancing there. The Water Spirit is awake, Water Spirit – it’s Old Green Hair – hey, hey, ho, – blowing bubbles from below! Spirit of the Lake emerges above the surface of the lake, rubbing his eyes. WOOD NYMPHS: Hey, hey, ho, – Here’s Water Spirit from below! – Water Spirit wants a wife; which one of you will cause some strife, brush the hair on the old man’s head – hey, hey, ho, – usurp the Old Green Woman’s bed? SPIRIT OF THE LAKE: You’re welcome on our shore, wood sprites! If you lively girls feel bored out there, down here, you know, I’ve nothing but delights. I’ve golden fish galore, there’s bags to spare; through rushes I’ll flit, just reach out a bit, snatch a damsel’s toe. catch her leg like so, draw her down below. He tries to catch the wood nymphs. WOOD NYMPHS: Water Spirit, ha, ha ha! come on, catch us if you can! The one you catch, my dear man, she will kiss you, ha, ha, ha! But then your wife, ooh la la! old Water Spirit, ha, ha, ha! she’ll box your ears, ha, ha, ha! They scatter. SPIRIT OF THE LAKE: Oh, what a cheeky lot! They always rush headlong up hill, down dale – ah well, they’re young, so young! RUSALKA – surfacing in the lake: Water Spirit, father dear! SPIRIT OF THE LAKE: Oh goodness me, my child, are you, in this moonlight clear, seeing my nets get dried? RUSALKA: Water Spirit, father dear, until the water starts to foam, bide with me a while, stay near, console me in my gloom. SPIRIT OF THE LAKE: You’re sad, I see! RUSALKA: I’ll tell you what ails me. SPIRIT OF THE LAKE: At home you aren’t happy? RUSALKA: So sad it stifles me! SPIRIT OF THE LAKE: Below we’re such a joyful throng. This can’t be true. Tell me what’s wrong. RUSALKA: Your depths down here I want to shun to be a human, living in the sun. SPIRIT OF THE LAKE: My ears just can’t believe it – why become a human, destined to die? RUSALKA: Strange things you used to tell me of; that they have souls which we do not, and souls of humans go to heaven above, that when they die their bodies turn to nought. SPIRIT OF THE LAKE: While cradled by your native wave, a human soul full of sin do not crave! RUSALKA: But it’s full of love! SPIRIT OF THE LAKE: The water world do not disgrace, loving one of the human race! RUSALKA: He comes here often, yes, and by the weir disrobes. He enters my embrace; held in my arms he bathes, but I am just a wave, it’s true, a being hidden from his view. I know that human form, first of all, I must assume. Then when once more he comes and I wind him in my arms he too will hold me close, with hot passion in his kiss. SPIRIT OF THE LAKE: My child, each night your sisters one and all will shed their tears for you, for since a human has you in his thrall there’s nothing more that we can do. RUSALKA: He must behold me, father dear, I know! Tell me, tell me what to do, I’m pining, pining so! SPIRIT OF THE LAKE: You’re lost, you’re lost for ever and a day, to a human bartered away. If paradise down here brings you sorrow, you must call on Ježibaba, poor pale Rusalka, go! He submerges. Oh woe! Oh woe! Oh woe! He disappears below the surface of the lake. RUSALKA: Dear moon up in the deep dark sky, your light can reach so very far. You roam this world from up on high, see people’s homes, know where they are. Please stay a while, dear moon, and say, where is my love who’s gone away? O silver moon, give him a sign, my arms it is that him entwine. And may he dream he’s with me once again, for just a moment, now and then. Light up his path and say who here awaits him every day. If his human soul dreams of me, may he wake with this memory. The moon disappears behind the clouds. Dear moon, don’t fade away, oh don’t fade! The water is so cold, so cold! She trembles in trepidation. Ježibaba! Ježibaba! SPIRIT OF THE LAKE – below the surface of the water: Poor pale Rusalka! Oh woe! Oh woe! Oh woe! RUSALKA – pleading: Ježibaba! Ježibaba! JEŽIBABA – in her cottage: Such wailing, moaning, such heartache! Who’s waking me before daybreak? RUSALKA: O Ježibaba, work on me a spell, the watery magic’s hold dispel. JEŽIBABA – emerging from her cottage: What’s that I hear, what’s that I whiff? Who’s calling there? Speak up and tell. RUSALKA: Rusalka, I’m a water nymph. Dear lady, cast on me a spell. JEŽIBABA – approaching the lake: If you’re a nymph, appear at once. Fair child, come here and show your face. RUSALKA: The waves hold me enchained, in water lilies I’m entwined JEŽIBABA: Then skip and hop and disentwine, hurry along and dash to mine. Wavelet, release this nymph I’ve found, let her little feet tread the ground. She helps Rusalka onto the bank. Come now, little legs – come now, come to me! Those dainty feet soon learned to walk, you see! RUSALKA – kneeling before her: Your age-old wisdom knows it all, Nature’s secrets are at your beck and call. You dream of folk at dead of night. All the age-old forces you know aright. From earthly poisons and from moonlight rays with skill a thousand potions you devise. Your skill can mend or devastate, can put to death or yet create. Your age-old wisdom is invoked, and then men turn to monsters, monsters into men. Your presence scares the water nymphs at night. Strange cures you brew to set woes aright, for us and folk the whole world through. Primeval you are, yet you are human; eternal death awaits you too. Help me, help me, o wondrous woman. JEŽIBABA: Yes, I know, yes, I know – the same old story once again! But listen, nymph, before it’s done – you have pearls, you have beauty too. Now, in return for this good turn, what will I have from you? RUSALKA: Take all I have, it’s yours. Just make me human, please! JEŽIBABA: Is that all? No more? That’s what you’re begging for? The water’s lost its old appeal. Desire for human form is what you feel, for loving and cuddling, for kissing, billing and cooing. Yes, I know – the same refrain, the same old story once again! RUSALKA: You’re wise, you’ve guessed it all – give me a human body with its soul. JEŽIBABA: All right, I will, by the devil! For me you have to cast adrift your diaphanous watery shift, and if you fail to find love in the world, back to the depths, accursed, you will be hurled. For if this love you crave you cannot keep, my curse will draw you back into the deep. Before you gain this love you’ll suffer dear – no word you say will humans hear. For him you love, you must be mute, is that clear? RUSALKA: If his love comes within my reach, I’ll gladly lose the gift of speech. JEŽIBABA: Take care of him and be aware of this. If you’re accursed, you must again descend into the deep. Your loved one will be damned. He’ll be the victim of your curse, your eternal curse. RUSALKA: My human soul, my pure human soul, and my true love, will banish every spell. JEŽIBABA – helping Rusalka: Then let’s set off at once. Come, hurry to my place! We’ll stir the poison in the cauldron. Rusalka then shall drink the potion. Henceforth she’ll never speak a word. Bubble, bubble, boiled and stirred! She leads Rusalka to her cottage. A red glow flares up inside. Sparks fly from the chimney and the witch’s incantation is heard. The wood nymphs, attracted by the incantation, run to the cottage and peer in at the window. JEŽIBABA– in her cottage: Bubble, bubble, stir it well! White clouds of steam above the dell! Blood of dragon, just a tad, ten drops of bile, warm heart of bird, still beating meanwhile. Jump to it, grimalkin, stir the bubbles in the cauldron! Stir it round, bubble, bubble, Fear not, if there is trouble! It’s your human dowry, and it must be swallowed. This potion we have brewed shall turn your tongue to wood. Come, grimalkin, here we go, Pour it down her, nice and slow! Bubble, bubble, stirred around. Now not another sound. All is quiet in the cottage. The Wood Nymphs scatter. The sky clears and the sound of hunting horns is heard in the distance. SPIRIT OF THE LAKE – deep below the surface of the lake: Poor pale Rusalka! Oh woe! Oh woe! Oh woe! A red dawn sky is seen over the lake. HUNTSMAN –singing in the distance: A youthful huntsman on a forest ride a pure white doe at length espied. She gazed intently, wide-eyed doe. will I claim her with my bow? Young huntsman go, move on. Don’t shoot this doe, no not this one. Beware of her, she’s charmed, you know! Will I claim her with my bow? PRINCE – dashes out of the forest, holding a crossbow: She flashes by and then she’s gone, through woods, through fields, up hill, down dale, strange creature flitting by then on and on. Upon this spot we’ve lost her trail. These waters ripple, working charms, they lure me in with open arms, as if the wild ardour of the chase should be abated in their embrace. I feel longings unknown, slow is my gait, my weary arms allow my bow to fall, only just begun, the chase tires me out. This spell’s so strange; it has me in its thrall. HUNTSMAN – approaching: That was no doe. Wait, huntsman, stay! May God preserve you safe and sound. Your heart’s distraught for sure today. Who can it be your arrow’s found? Huntsmen emerge from the forest. PRINCE: Call off the chase now! Ride back home! Here in the woods strange spells abound. yet stranger spells besiege my mind, Now go, ride back. leave me alone. The huntsmen depart. The prince sits on the shore of the lake. Rusalka emerges from the cottage, barefoot, dressed as a destitute child. She has beautiful, long golden hair. She is mute. PRINCE – leaps to his feet on seeing her. O wondrous vision, lovely, pale, are you a human or a fairy tale, come to that rarest creature’s aid I glimpsed just now within the forest glade? Come you to intercede, for sister does to plead? Or would you, approaching me this way become the huntsman’s game I bag today? Rusalka silently stretches out her arms towards him. PRINCE: Are your lips sealed by some strange will? Must your tongue be forever still? Well if your lips can’t speak of this, by God, I’ll make them answer with a kiss. They’ll tell me of the mystery that’s drawn me, called me over rock and thorn this wondrous day, enchanting me at once, my child, as suddenly I see your face. What does your heart conceal? If you love me, show me what you feel. Rusalka falls into his arms. WATER NYMPHS – below the surface of the lake: Sisters, one of us has gone! Rusalka gives a start and listens in alarm. WATER NYMPHS: O sister dear, where are you, missing one? Rusalka trembles in indecision and fear. SPIRIT OF THE LAKE – below the surface of the lake: Up hill down dale and on and on. WATER NYMPHS: Sister, dear sister, where have you gone? Rusalka huddles in trepidation in the prince’s embrace. PRINCE: I know you’re magic that cannot last, bound to vanish in a whirl of mist, but till our time is up please stay, my fairy tale, do not run away! The chase is over, time to go. You are my dear, most precious doe, bright star, in the dark night you shine – my fairy tale, come, be mine! He leads Rusalka away.
Text Authorship:
- Translation from Czech (Čeština) to English copyright © 2019 by Patrick John Corness, (re)printed on this website with kind permission. To reprint and distribute this author's work for concert programs, CD booklets, etc., you may ask the copyright-holder(s) directly or ask us; we are authorized to grant permission on their behalf. Please provide the translator's name when contacting us.
Contact: licenses@email.lieder.example.net
Based on:
- a text in Czech (Čeština) by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the general single-text view
This translation was first published by Karolinum Press, Prague in 2020. ISBN 978 80 246 4381 6 https://karolinum.cz/knihy/kvapil-rusalka-23557. Permission to re-publish on LiederNet kindly granted by Karolinum Press.
This text was added to the website: 2023-12-18
Line count: 364
Word count: 1118
Sad na zámku princově. V pozadí sloupořadí a slavnostní síň hodovní. V popředí pod starými stromy zátoka jezerní. Je kvečeru. HAJNÝ (přichází z kuchtíkem) Jářku, jařku, klouče milé, honem tedy dopověz, jakáže to kratochvíle na zámku se strojí dnes? To je hostí na síni, to je práce v kuchyni, na stolech a na policích podivného náčiní! KUCHTÍK: Máme ti teď sháňku, milý strýče Vaňku, do večera od svítání neustanem v práci ani! Princ ti našel v lese divné stvoření, a s ním, podivme se, snad se ožení! Našel prý ji v lesích tvých, ve tvých lesích - hlubokých – ale ať ji vzal kde vzal, já bych se jí, strýčku, bál! Holka je ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená – To by byla čistá žena! HAJNÝ: Je to pravda vskutku, co se mluví všude? Můj ty milý smutku, už to takhle bude! Ať nás Pánbůh chrání, myslivec jsem starý – že v tom milování vězí divné čáry! U nás v lese straší šlakovité moci, lesem divní braši chodí o půlnoci. Je-li v těle duše slabá, uhrane ji Ježibaba, pode hrází tuze snadno hastrman tě stáhne na dno. A kdo vidí lesní žínky bez košilky, bez sukýnky, omámí ho lásky chtíč – Pánbůh s námi a zlý pryč! KUCHTÍK: Já se bojím, strýčku! HAJNÝ: Inu, není div – buď ti, pacholíčku, Pánbůh milostiv! KUCHTÍK: Náš princ vždy tak švarný byl – kterak se teď proměnil! Není, jaký býval, není, bloudí jako omámen, stará Háta na modlení dává za něj den co den. A pan farář, jak to slyšel, varovat ti prince přišel – ale princ ne a ne, holka prý tu zůstane! HAJNÝ: Proto jsou tu hosté již, proto se tak prázdní špíž! Proto jsem honem vlek´ plno zvěře na zámek! KUCHTÍK: Na štěstí, jak zdá se, nemělo to být, všechno může zase jiná pokazit! Stará Háta vypráví, princ že prý je vrtkavý; už prý jeho láska mizí, jinou prý zas v mysli má, po jakési kněžně cizí, hází prý už očima! HAJNÝ: Pánbůh dej, Pánbůh dej, ve zdraví ho zachovej! Já být princem, bez okolků vyhnal bych tu cizí holku, než mě v čáry zamotá – ať se klidí, žebrota! KUCHTÍK: – náhle: Hu, tam si vede princ tu obludu! Uteče. HAJNÝ: Já na ní taky čekat nebudu! Uteče jinudy. PRINC:– přichází za chvíli poté s rusalkou krásně oděnou: Již týden dlíš mi po boku, jak z báje zjev dlíš přede mnou, a marně v očí hluboku tvou bytost hledám tajemnou. Má sňatek dát mi teprve, co láska dávno chtěla, bys rozhořela do krve a byla ženou zcela? Proč chladí tvoje objetí, vzplát vášní proč se zdráhá? Proč úzkostí jen zachvěti se mám v tvých loktech drahá? Však marně, marně dusím smutný cit, z tvé náruče se nelze vyprostit – bys byla stokrát chladná, nesmělá, mít musím tebe, musím docela! CIZÍ KNĚŽNA: – přichází pozadím; spatříc prince a rusalku: Ne, není to láska – jen hněvný je to cit, že jiná dlí, kde já jsem chtěla být, a že jsem jeho býti neměla, ať štestí obou zhyne docela! Pokročí. Princ na chvíli zda vzpomene si přec, že hostitelem jest i milenec? Má na to štěstí, jímž vás blaží svět, i cizí host jen němě pohlížet? Stane mezi princem a rusalkou. PRINC: – se vzruší, sotvaže spatřil kněžnu: Ach, výčitka to věru včasná, a s vašich rtíků rád ji snáším – i ženich věru, kněžno krásná, je především jen sluhou vaším! CIZÍ KNĚŽNA: – pohlédnouc na rusalku: A vaše kráska, citů vašich paní, vás nepokárá za to slůvkem ani? Jízlivě: Či v pohledu svém tolik něhy má, že mluví s vámi pouze očima? PRINC: – v rozpacích: Však oči její říci zapomněly, že hostitel se nepozorným stal – nechť nahradí teď rychle, svolíte-li, co roztržit jen chvíli zanedbal! Podává kněžně ruku. Rusalka – se chytne křečovitě ruky princovy. PRINC: Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvíš? V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již! Odvádí kněžnu. CIZÍ KNĚŽNA: – odcházejíc rusalce: Ó, vystrojte se v šaty přebohaté – mám jeho dvornost, vy však lásku máte! Odejde s princem. Rusalka ztrnule hledí za nimi, jako by pohledem chtěla prince zadržet, ale pak smutna a zlomena odchází sloupořadím. Zatím s sšeřilo, večer hasne, a později zasvítne měsíc. V síních zazní slavnostní hudba a zaplanou světla. Je vidět slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří skupiny. Později zpěv a tanec. VODNÍK: – se zatím vynořil ze zátoky: Ubohá rusalko bledá, v nádheru světa zakletá! Celý svět nedá ti, nedá, vodní čím říše rozkvétá! Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkém, byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat! Ubohá rusalko bledá, zajatá v kouzlo lidských pout! Voda tvá všude tě hledá, nadarmo chce tě obejmout! Až se zas vrátíš k družkám svým, budeš jen živlem smrtícím, vrátíš se žitím uvadlá, prokletí živlů jsi propadla! ZPĚV – v síni: Květiny bílé po cestě, po cestě všude kvetly, hoch jel a jel k své nevěstě, a den se smál tak světlý. Nemeškej, hochu, k milé spěš, dorosteš záhy v muže, zpátky až tudy pojedeš, pokvetou rudé růže. Květiny bílé nejdříve úpalem slunce zašly, ale ty růže ohnivé svatební lože krášlí! Princ se objeví chvílemi v slavnostním ruchu a dvoří se okázale cizí kněžně. VODNÍK: Na vodách bílý leknín sní, smutným ti druhem bude, pro tvoje lože svatební nekvetou růže rudé! Rusalka vyběhne zoufalá ze síně a prchá sadem. VODNÍK – překvapen: Rusalko, dcerko, znáš mne, znáš? RUSALKA – náhle nabyvši řeči vykřikne: Vodníku, tatíčku drahý! VODNÍK: Proto jsem přišel v zámek váš, bych zřel tě truchlit tak záhy? RUSALKA: Tatíčku vodníku, spas mě, spas, úzkost mě pojala hrozná! Běda, že chtěla jsem zradit vás, běda, kdo člověka pozná! Jiná jej krásou jala vráz, divokou lidskou krásou – a mne už nezná, nezná zas rusalku prostovlasou! VODNÍK: On že tě zavrh´, jenž měl tě rád? Musíš teď, musíš vytrvat! RUSALKA: Ó marno, marno, marno to je, a prázdnota je v srdci mém, jsou marny všechny vděky moje, když zpola jen jsem člověkem! Jí hoří v očích vášně síla, té lidské vášně prokleté, mě chladná voda porodila, a nemám, nemám vášně té! Prokleta vámi, pro něj ztracena, odvěkých živlů lichá ozvěna ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít! Princ přichází sadem s cizí kněžnou. RUSALKA – přitulí se k vodníkovi: Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas – tatíčku, tatíčku, spas mě, spas! CIZÍ KNĚŽNA: Vám v očích divný žár se zračí a naslouchám vám zmámena, jste stále vřelejší a sladší – ó princi, co to znamená? Kam prchla vaše vyvolená, ta bez řeči a beze jména, kam prchla, aby viděla, že princ je změněn docela? PRINC: Kam prchla? Milý Bůh to ví! Však změnou tou jste sama vinna, a letní noc to nepoví, že zajala mě kouzla jiná. Ó, nazvete to rozmarem, že miloval jsem jinou chvíli, a buďte žhavým požárem, kde dosud luny svit plál bílý! CIZÍ KNĚŽNA: Až požár můj vás popálí, a všechny vaše vášně zděsí, až odejdu vám do dáli, co s leskem luny počnete si? Až obejmou vás lokty sličné té němé krásky náměsíčné, čím k vášni hřát se budete? Ó, škoda, škoda vášně té! Ó teprve teď poznávám, že námluvy mi náhle kynou – pan ženich, zdá se, neví sám, zda namlouvá si mě, či jinou! PRINC – rozvášněn: A kdyby celý svět chtěl klnout mojí touze, jste vy ten rudý květ, byť kvetl chvíli pouze! Ó, teprve teď vím, čím mřelo moje tělo, když lásky tajemstvím se uzdraviti chtělo! Co zbude z oné lásky, jíž v osidla jsem pad´? Rád strhám všecky svazky, bych vás moh´ milovat! Vášnivě obejme cizí kněžnu. Rusalka se vytrhne z objetí vodníkova a vrhá se k princi. PRINC – poděšen: Mrazí mě tvoje ramena, bílá ty kráso studená! Odstrčí rusalku. VODNÍK – se zjeví v plném světle měsíčním; příšerným hlasem: V jinou spěš náruč, spěš a spěš – tomuto objetí neujdeš! Strhne rusalku do jezera. PRINC – ohromen: Z objetí moci tajemné, spaste mne, spaste mne, spaste mne! Vrhá se cizí kněžně k nohám. CIZÍ KNĚŽNA – s divým smíchem: V hlubinu pekla rozevřenou, pospěšte za svou vyvolenou! Odchází.
An orchard in the grounds of the prince’s castle. In the background a colonnade and a banqueting hall. In the foreground an inlet of the lake beneath mature trees. It is late afternoon. GAMEKEEPER (approaching with the kitchen hand) Well now, my lad, what’s this you say? Let’s hear the rest. I know there’s more. What entertainment is in store here in the castle grounds today? So many guests already there, the kitchen busy as can be, and strange utensils everywhere on tables and shelves I see. KITCHEN HAND: We’re fair rushed off our feet, it’s all go and we’re dead beat. We have to work from morn till night, without a moment of respite. Out in the woods the prince has found some creature – well, she is right weird. And though it’s quite beyond belief, they say she’ll soon become his wife! I’m told he found her in a glade, within your forest deep and dark. But be that true, or idle talk, of her I’d be afraid! The girl’s struck dumb, you see; no single drop of blood has she. She looks bewildered, seems to me; fine wife indeed I’m sure she’d be! GAMEKEEPER: O can this really be, is what they say all true? O goodness gracious me, look what it’s coming to! May God keep us from harm, my woodsman’s nouse can tell this love match is a charm; it’s worked by some strange spell. Dread powers haunt us here, strange creatures are about; at midnight they come out, arouse in us dread fear. Ježibaba can always tell the faint at heart – they draw her spell. Approach a weir – before you know, Water Spirit drags you below. A man who sees wood nymphs at play – their flimsy shifts all cast away – succumbs to lust, they so enthral. Such ills! – may God preserve us all! KITCHEN HAND: Oh, Uncle, I’m so scared! GAMEKEEPER: Oh well, no wonder! With God’s grace you’ll be spared, poor little sinner! KITCHEN HAND: He always was our dashing prince but now he’s very changed, alas! Unlike the man he used to be, he just wanders in reverie. Old Hattie’s worried too – she prays for him each day. The priest, when told of this to-do, came round to warn him straight away. To that the prince just said “nay, nay!” He said the wench would stay. GAMEKEEPER: That’s why these guests are all here, that’s why the larder’s so bare. That’s why I have, real quick, to lug much game for you to cook. KITCHEN HAND: With any luck, it seems, it never was to be; someone else, maybe, will ruin all her dreams. Old Hattie’s just been telling me how fickle our prince can be. His love’s already all but dead; another’s got into his head — some foreign princess, she says – for her alone he now has eyes. GAMEKEEPER: The Lord be praised, the Lord be praised! May God preserve him safe and sound! If I was the prince, truth to tell, I’d chase that weird wench away before she dragged me down to Hell. The beggar girl should go today! KITCHEN HAND: – abruptly: Here comes the prince, that weird creature too. He runs off. GAMEKEEPER: Well, I won’t stay! I’m off without ado. He runs off in a different direction. PRINCE: – approaching shortly afterwards with Rusalka, who is exquisitely dressed. A week you’ve bided by my side, the fairy tale vision that I met. In vain I gaze in your eyes open wide; your secret being eludes me yet. Will love’s desire be won at last only once the wedding feast has passed, and unbridled passion springs to life as then you really do become my wife? O why is your embrace so cold, all your passion still withheld? Why must I tremble with fear, held in your arms, my dear? In vain, in vain I stifle my sadness, I can’t escape from your embrace. Cold and timid though you are, so aloof, I must make you mine, all mine, my love! FOREIGN PRINCESS: – approaching; on seeing the prince with Rusalka: No it’s not love, I’m angry, seeing red; another’s taken over in my stead. And since I could not be his as I wished, may their happiness be for ever dashed! She steps forward. Has it slipped the lover’s mind, I wonder, what obligations he as host is under? Should I, a foreign guest, look on, mutely observe the joys you’ve won? She steps between the prince and Rusalka. PRINCE: – aroused at the sight of the foreign princess: Ah, this timely reproach indeed, from your soft lips I’ll gladly heed. Even the bridegroom, beautiful princess, is your servant above all else. FOREIGN PRINCESS: – glancing at Rusalka: But your love, mistress of your heart, won’t she chastise you with words that hurt? Sarcastically: Or does she give you such a tender look that you can always read her like a book? PRINCE: – embarrassed: But her eyes forgot to say the host’s attention’s drawn away. For his neglect, if you allow, he’ll make amends right now. He offers the princess his arm. Rusalka nervously seizes the prince’s hand. PRINCE: What troubles you? Why do you tremble so? Dress quickly for the ball, it’s time to go. He leads the princess away. FOREIGN PRINCESS: – to Rusalka, as she departs: O! Wear your most luxurious dress, please do! He’s courting me – his heart belongs to you. She leaves with the prince. Rusalka watches helplessly, as though she wants to deter the prince, but then, sad and defeated, she departs along the colonnade. Meanwhile, dusk has fallen, then darkness follows. Later, the moon comes out. In the hall, ceremonial music strikes up and lights come on. Amongst the proceedings, groups of guests are seen. Later, singing and dancing begin. SPIRIT OF THE LAKE: – surfacing meanwhile in the inlet: My poor Rusalka, so, so pale; the wondrous world has you in thrall! You’ll never find in all the world water realm’s delights, they’re denied. You could be human a hundredfold, yet still be fettered by our bonds of old. Though a human may love you to despair you cannot make him yours for ever. My poor Rusalka, so, so pale; those human charms have you in thrall! Your watery home seeks you in vain; they’d fain embrace you once again, but on return to your own kind you’d bring but death, they’d find. By life you’re altered for the worse; you’ve succumbed to an elemental curse. CHORUS – in the hall: White flowers on our way, were blooming all the way. To meet his bride the youth rode on apace; the day wore a bright smiling face. To your love, lad, hurry along, grown man you’ll be ere long; when you return this way again red roses will be blooming then. White flowers faded soon, shrivelled in the blazing sun, but roses flaming red adorn the bridal bed! The prince appears from time to time amongst the ceremonial proceedings, ostentatiously courting the foreign princess. SPIRIT OF THE LAKE: White water lilies dreaming on the lake, what sad companions they will make; for your marriage bed, no blooming roses red! Rusalka runs out from the hall in deep despair, running across the orchard. SPIRIT OF THE LAKE – taken aback: Daughter dear, look who’s here! RUSALKA – suddenly acquiring speech, she calls out: Spirit of the Lake, father dear! SPIRIT OF THE LAKE: To your castle I wend my way, so soon must I behold your dismay? RUSALKA: Oh save me, save me, father dear, I’m gripped by anguish, full of fear. Alas – I betrayed you, I know; to love a human spells such woe. Another fills him with desire, a human beauty, wild as fire – he forgets me, knows me no more, a water nymph modest and pure. SPIRIT OF THE LAKE: Does he who loved you spurn you now? You must persist somehow. RUSALKA: O, it’s in vain, it’s all in vain there’s emptiness within my heart, the charms I have are all in vain since I’m not human – only part! The flame of passion’s in her eyes, that cursed passion humans prize! I was born of water, cool and fresh; such passion I cannot unleash! Cursed by you all, and lost to him, the deaf echo of an ancient force, neither nymph nor woman am I. I cannot live! I cannot die! The prince enters the orchard with the foreign princess. RUSALKA – snuggling up to Spirit of the Lake: See them, see them? Again they’re here! Save me, save me, father dear! FOREIGN PRINCESS: The strangest glow is in your eyes; I hear your words as in a daze. Your passion and charm know no bounds. O prince, say what this portends. Where has your bride now fled away, who has no speech, nor name, they say? Where has she fled, and can she see the prince has changed entirely? PRINCE: Dear God alone knows where she’s fled. This change is all your fault, it must be said, but the summer night will never tell I’m captivated by another spell. Yes, once in my capricious ways I loved another for a while, but you will be a fiery blaze where luna’s rays till now shone pale. FOREIGN PRINCESS: Once you’re burned by my wildfire, and driven wild with passion, when far from you I then retire, will moonbeams give you satisfaction? When that mute beauty’s fair arms hold you tight, embrace you in the pale moonlight, how then will your ardour be aroused? It’s such a shame the flame is doused. O, now at last I see quite suddenly he’s courting me; it seems the bridegroom can’t decide which one of us should be his bride. PRINCE – becoming passionate: I care not that the world may blame my protestations of desire; you are my flower all aflame, however soon be quenched your fire. Only now I know what ailed my body so, when it sought your succour — love’s secret endeavour. What of that love remains that trapped me in a snare? I’d gladly loose those chains; love you I would dare. He passionately embraces the foreign princess. Rusalka tears herself from Spirit of the Lake’s embrace and rushes towards the prince. PRINCE – in alarm: I freeze in your embrace, pale beauty, cold as ice. He pushes Rusalka away. SPIRIT OF THE LAKE – appears in the full light of the moon. In a terrifying tone of voice: Go to another’s arms; do not delay – from this embrace you’ll never get away! He pulls Rusalka into the lake. PRINCE – astounded: A magic power clutches me, save me, save me, save me! He falls to his knees before the foreign princess. FOREIGN PRINCESS – laughing wildly: Into the maw of Hell, gaping wide, go, hasten to your chosen bride! She departs.
Text Authorship:
- Translation from Czech (Čeština) to English copyright © 2019 by Patrick John Corness, (re)printed on this website with kind permission. To reprint and distribute this author's work for concert programs, CD booklets, etc., you may ask the copyright-holder(s) directly or ask us; we are authorized to grant permission on their behalf. Please provide the translator's name when contacting us.
Contact: licenses@email.lieder.example.net
Based on:
- a text in Czech (Čeština) by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the general single-text view
This translation was first published by Karolinum Press, Prague in 2020. ISBN 978 80 246 4381 6 https://karolinum.cz/knihy/kvapil-rusalka-23557. Permission to re-publish on LiederNet kindly granted by Karolinum Press.
This text was added to the website: 2023-12-18
Line count: 294
Word count: 847
Palouk na pokraji jezera jako prve. Chýlí se k večeru, obloha je pod mrakem. RUSALKA (sedí na břehu jezera, bílá a bledá; vlasy jí zpopelavěly, oči pohasly) Necitelná vodní moci, kážeš mi zas v hlubinu – proč v tvém chladu bez pomoci nezhynu, ach, nezhynu? Mladosti své pozbavena, bez radosti sester svých, pro svou lásku odsouzena zmizím v proudech studených. Ztrativši svůj půvab sladký, miláčkem svým prokleta, marně toužím k sestrám zpátky, marně toužím do světa. Kde jste, kouzla letních nocí nad kalichy leknínů? Proč v tom chladu bez pomoci nezhynu, ach, nezhynu? JEŽIBABA – přichází z lesa: I vida, už ses navrátila? No tos tam dlouho nepobyla! A jak máš smutné tvářičky, a jak tu truchlíš o samotě! Což, nechutnaly hubičky a lidské lože nehřálo tě? RUSALKA: Ach běda, běda, tetko rozmilá, vše zradilo mě, vše jsem ztratila! JEŽIBABA: Krátké bylo milování, dlouhé bude naříkání, po hubičkách mužských úst nekonečný, věčný půst! Člověk je člověk, živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen – běda, kdo jeho lásku poznat chtěl, jeho kdo zradou je teď zatracen! RUSALKA: Tetko má moudrá, tetko, rci, není mi, není pomoci? JEŽIBABA: Miláček tě zavrh´, přestal tě mít rád – a teď Ježibaba má zas pomáhat? Po záletech světských, dcerko rozmilá, bys teď k sestrám ráda se zas vrátila? Inu, mám já radu, dobrou radu mám, ale poslechneš-li, ví to rarach sám! Lidskou krví musíš smýti živlů prokletí za lásku, již chtělas míti v lidském objetí. Budeš zas, čím bylas prve, než tě zklamal svět – ale horkem lidské krve lze jen ozdravět. Opustí tě všechna muka, šťastna budeš hned, zahubí-li tvoje ruka toho, jenž tě sved´! RUSALKA – zděšena: Ó, Ježibabo, běda, co to chceš? JEŽIBABA – vytáhne ze zánadří nůž a vtiskne ji rusalce: Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš! RUSALKA – zahodí nůž do jezera: Jde z tebe hrůza; nech mne, nech! Chci věčně trpět v úzkostech, chci věčně cítit kletbu svou, svou celou lásku zhrzenou, svou beznaděj chci všechnu zřít – však on, on musí spasen být! JEŽIBABA – se rozchechtá: V lidský život potměšilý touha tvá tě vábila – a teď nemáš tolik síly, lidskou krev bys prolila? Člověk je člověkem teprve, v cizí krev ruku když stopil, vášní když zbrocen až do krve bližního krví se opil. A ty žes chtěla člověkem být, člověka vášní omámit? Prázdná ty vodní bublinečko, měsíčná bledá zahalečko, jdi, trp a trp si z věků do věků a zeschni touhou po svém člověku! Odbelhá se do chalupy. RUSALKA: Vyrvánou životu v hlubokou samotu, volá mě, volá říše má; miláčku, vím to, vím, budu tvým prokletím – běda nám, běda oběma! Ponoří se do jezera. RUSALKY – pod vodou: Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám, sestřičko ty prokletá, nesestupuj k nám! V naše tance nesmí sem, koho člověk objal již – rozprchnem se, rozprchnem, jak se přiblížíš! Z tvého smutku vane strach v radostný náš hravý rej – s bludičkami v bažinách za nocí si hrej! Lákej lidi svitem svým, na rozcestích těkej teď, světýlkem svým modravým do hrobu jim svěť! Na hrobech a rozcestích jiných sester najdeš rej, v reje vodních sester svých už se nevracej! Ticho. Na západě rudnou červánky. HAJNÝ – přivádí kuchtíka: Že se bojíš? Třesky plesky, však tu jiní bývávali! Zaklepej a pověz hezky, co ti doma přikázali: princ že nosí těžkou dumu, že se poplet´ na rozumu, jakás pekla stvůra klatá, že k vám přišla do hradu, a že prosí stará Háta Ježibabu o radu! KUCHTÍK – se vzpouzí: Mně už chromne noha, vlčí mlhu mám – pro živého Boha, strýčku, jdi tam sám! HAJNÝ: Kolikrát jsem tudy šel, temno leckdy bývalo již – tys mi čistý strašpytel, že se staré babky bojíš! KUCHTÍK: Ondy, když jsi u nás byl, sáms mě, strýčku, postrašil, nediv se teď, milý brachu, že mám v lese plno strachu! HAJNÝ: Řeči sem, řeči tam, to tak někdy přidávám! Ale teď honem hleď vyzvěděti odpověď, vzmuž se, hej, zaklepej, na radu se babky ptej! KUCHTÍK: Já bych jistě breptal, jakou úzkost mám – abys tedy zeptal se jí na to sám! HAJNÝ: Styděl bych se, styděl, já být otcem tvým! Ale abys viděl, že se nebojím: Ježibabo, hola, hola! JEŽIBABA – výjde z chalupy: Kdo to hlučí? Kdo to volá? Kuchtík se skrývá za hajného. HAJNÝ: Stará Háta k tobě posílá, abys, Ježibabo, radila! JEŽIBABA: Za tu radu, za rozumu špetku, tohle vyžle posílá mi k snědku? Sáhne na kuchtíka. Jen co vykrmí se, chudinka, bude z něho křehká pečínka! KUCHTÍK – se zoufale brání: Honem, honem, z prokletých těch míst! Strýčku, strýčku, ona mě chce sníst! JEŽIBABA – se chechtá: I ty malý zmetku, hloupé stvoření, to bych měla k snědku, čistou pečeni! Pro peklo ať roste prokletý rod váš – a teď pověz honem, co mi říci máš! KUCHTÍK – s úzkostí: Náš princ těžce stůně, převelice – uhranula jeho srdce jakás kouzelnice! Přived´ si ji na hrad, vše jí dal, jako vlastní život vám ji miloval. Jeho ženou byla by se stala, ale krásná kouzelnice svatby nedočkala. Prince když už zmátla docela, nevěrná ta kouzelnice zmizela. Celý hrad je kouzlem zmámen podnes – ďábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes´! VODNÍK – se vynoří rázem z jezera: Kdo že ji odnes´? Koho že zradila? Hanebné plémě, jež vás sem posílá, tvorové bídní, prolhaná havěti – on sám ji zradil, uvrh´ ji v prokletí! HAJNÝ – na útěku: Hastrman! Hastrman! KUCHTÍK – za ním: Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku! Utekli. VODNÍK – příšerným hlasem: Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá! JEŽIBABA – belhajíc zpátky do chalupy: Hahaha! Hahaha! Hahaha! Zatím zhasly červánky na západě, setmělo se, a záhy výjde měsíc. Na palouku se sbíhají lesní žínky. LESNÍ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, zlaté vlásky mám, svatojánské mušky slétají se k nim, ruka moje bílá vlásky rozpustila, měsíček je češe svitem stříbrným. JINÁ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, bílé nožky mám, proběhla jsem palouk celičký, proběhla jsem bosa, umyla je rosa, měsíček je obul v zlaté střevíčky. TŘETÍ ŽÍNKA – tančíc: Mám, mám, krásné tílko mám, na palouku v noci svítí jeho vděk. Kudy běžím všudy, moje bílé údy do stříbra a zlata šatí měsíček. LESNÍ ŽÍNKY – navzájem: Dokola, sestřičky, dokola, v lehounký noční vánek, za chvíli z rákosí zavolá zelený hastrmánek. Vidouce vodníka: Už tu je, už tu je, už si sítě zpravuje, Hastrmánku, hejahej, honem si nás nachytej! Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku! Ale žena, hahaha, za uši ti vytahá! VODNÍK – smutně: Nelaškujte plaše, děti moje zlatovlasé, rodná voda naše lidským rmutem zkalila se. LESNÍ ŽÍNKY – stanou: Cože nám ruší veselý rej? Povídej, mužíčku, povídej! VODNÍK: Hluboko na dně sténá sestrami zavržená ubohá rusalka bledá! Běda! Ó běda! Ó běda! Ponoří se do jezera. LESNÍ ŽÍNKA: Cítím slzu ve zraku, chlad mne náhle ovál! Měsíc zajde v mraky. JINÁ ŽÍNKA: Do šedivých oblaků měsíček se schoval! TŘETÍ ŽÍNKA: Tma se tiskne v skráně mé – sestry, sestry, prchněme! Rozprchnou se. PRINC – vyběhne pomaten z lesa: Bílá moje lani! Bílá moje lani! Pohádko! Němý přelude! Mému naříkání, spěchu bez ustání konec už nikdy nebude? Ode dne ke dni touhou štván hledám tě v lesích udýchán, noc-li se blíží, tuším tě v ní, chytám tě v mlze měsíční, hledám tě širé po zemi — pohádko, pohádko, vrať se mi! Stane. Tady to bylo! Mluvte, němé lesy! Vidino sladká, milenko má, kde jsi? Při všem, co v mrtvém srdci mám, nebe i zemi zaklínám, zaklínám Boha i běsy – ozvi se, ozvi se, kde jsi! Měsíc výjde z mraků. RUSALKA – se zjeví v měsíčním svitu nad jezerem: Miláčku, znáš mne, znáš? Miláčku, ještě vzpomínáš? PRINC – užasne: Mrtva-lis dávno, znič mne vráz, živa-lis ještě, spas mě, spas! RUSALKA: Živa ni mrtva, žena ni víla, prokleta bloudím mátohou! Marně jsem chvíli v loktech tvých snila lásku svou, lásku ubohou, milenkou tvojí kdysi jsem byla – ale teď jsem jen smrtí tvou! PRINC: Bez tebe nelze nikde žít, můžeš mi, můžeš odpustit? RUSALKA: Proč volal jsi mě v náruč svou, proč ústa tvoje lhala? Teď měsíční jsem vidinou, v tvá muka neskonalá. Teď tebe šálím v nočních tmách, je zneuctěn můj klín, a s bludičkami na vodách tě svedu do hlubin. Tys hledal vášeň, vím to, vím, jíž já jsem neměla, a teď-li tebe políbím, jsi ztracen docela. Princ se k ní potácí. PRINC: Nechci se vrátit v světa rej, líbej mne, líbej, mír mi přej, do smrti třeba mě ulíbej! RUSALKA: A tys mi tolik, tolik dal, proč jsi mě, hochu můj, oklamal? PRINC: Všechno chci, všechno ti zas dát, líbej mě, líbej tisíckrát! RUSALKA – rozpíná náručí: Zda to víš, hochu, zda to víš, z loktů mých že se nevrátíš, zkázou to v loktech mých zaplatíš? PRINC – vrhne se v její náručí: Nechci se vrátit, zemru rád, nemyslím, nemyslím na návrat! RUSALKA – jej obejme a líbá: Láska má zmrazí všechen cit, musím tě v lednou náruč vzít, musím tě, musím zahubit! PRINC: Polibky tvoje hřích můj posvětí! Umírám šťasten ve tvém objetí! Zemře. VODNÍK – hluboko pod vodou: Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti, ubohá rusalko bledá! Běda! Ó běda! Ó, běda! RUSALKA – políbí naposled mrtvého prince: Za tvou lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj! Ponoří se do jezera.
A glade on the shore of a lake, as at the beginning. Late afternoon. The sky is overcast. RUSALKA (sits on the shore of the lake, white and pale; her hair has turned an ashen grey and the sparkle has gone from her eyes) Heartless watery power, you cast me in the deep for ever. I’m helpless, cold as cold, but why can I not die, oh why can I not die? My youth’s been taken away, no sisters left with whom to play. For love condemned, I go to chilly waters down below. I’ve lost my former charms and graces; accursed by my dearest one, in vain I long to see my sisters’ faces, all hopes of being human — gone. Where are you, charms of summer nights, with those water-lily cups, my delights? I’m helpless, cold as cold; oh why can I not die, can I not die? JEŽIBABA – emerging from the forest: You’re back again so soon, my dear? Your stay was brief, I fear! How sad your little face. So lonely bitter tears you shed! Not so sweet, the human’s kiss? Not nice and warm, the human’s bed? RUSALKA: Oh, woe, dear lady, my downfall! By all betrayed, I’ve lost it all! JEŽIBABA: This love you could not long sustain, but very long you will complain. Sweet were the kisses from the lips of man, but now you face an endless ban. A human is but human, nature’s slime, uprooted from the earth since ancient time. Woe on her who for his love did thirst, for now she is betrayed by him, she’s cursed. RUSALKA: Tell me dear lady, for you’re so wise, help me, help; what do you advise? JEŽIBABA: Your lover’s left you – his love did not last— now Ježibaba must help, as in the past? You’ve seen the world, my child, and once again you’d like to join your sisters’ own domain. This good advice I now propose, but will you take it? – Devil only knows! With human blood you must erase the curse of elemental laws, – you loved a human, that’s the cause – you longed for his embrace. You’ll be again the carefree wraith you were before the world betrayed your faith. Hot human blood can yet restore your former health once more. At once your woes will fade away, your happiness return the day that your seducer dies – at your own hand meets his demise. RUSALKA – horrified: Ježibaba, what did you say? JEŽIBABA – draws a knife from her bosom and presses it into Rusalka’s hand: Just take this knife and promise you’ll obey! RUSALKA – casting the knife into the lake: You horrify me, let me be! I’d rather face eternal agony. I will for ever bear this dreadful curse and unrequited love – what could be worse?— submitting to my fate, my own hopes waived, for he must, he must be saved! JEŽIBABA – bursts into laughter: Lured by passions that you seek into the human world’s falsehood, suddenly you are too weak to spill a human’s blood? A human is a human only when by his hand another’s blood is shed, when passion’s aroused and he is then intoxicated by a brother’s blood. You say you wanted to be human and captivate a man with passion, You wan water spray, you empty bubble, ephemeral, pale moonlight ray! Go, suffer then, for evermore you must; yearning for your man, you’ll turn to dust. She hobbles off to her cottage. RUSALKA: Outcast am I from life, a solitary waif. My realm now calls, it calls, and so, my dearest love, I know, I’m your damnation, I’m your curse. We both are damned – woe is us! She submerges in the lake. WATER NYMPHS – below the surface of the lake: Into the world you went away, you fled the games we play. O sister, you are damned, my dear, do not return to us down here! None who’s known a man’s embrace may join us in our dance. We’ll flee, away we’ll fly if ever you come by. Your sadness gives us fright, disturbs our fun and games. Will o’ the wisp, you’ll fly by night above the swamp, your new domain. Your light will lure the folk below at crossroads as you flit and rave; your faintly bluish glow will light them to their graves! By crossroads and by graves you’ll find new sisters’ games to play. Where sisters of the water frolic, mind, you must stay away. Silence. Red rays of sunset light up the western sky. GAMEKEEPER – bringing with him the kitchen hand: You’re scared? Oh piffle! Nought to fear. You’re not the first to visit here. Now knock and tell her why you’ve come, just as they told you back at home. The prince has something on his mind. He’s quite distraught, we find. Some cursed creature out of Hell came to our castle, cast a spell. Old Hattie asks the witch’s view; Ježibaba, tell us what to do! KITCHEN HAND – resisting him: My legs begin to shake, my eyes are blurred, I cannot see, Oh Uncle, for goodness sake, go on without me! GAMEKEEPER: Many a time I’ve passed this way, it often was at dead of night, so you’re a scaredypants then, eh? Does this old bag give you a fright? KITCHEN HAND: But Uncle, just remember how your scary tales once took away my breath. It’s no surprise that now the forest frightens me to death. GAMEKEEPER: I know I chatter a good deal. Sometimes I lay it on a little thick, but now come on, get real, you have to find an answer quick, so brace yourself and don’t think twice. just ask the witch for her advice. KITCHEN HAND: I’m bound to um and er; I’m such a bag of nerves I dread to go, so I’d prefer if you would ask instead. GAMEKEEPER: I would not want a son so keen to cut and run, but so that you can see nothing worries me – Hey, Ježibaba, come on out! JEŽIBABA – emerging from her cottage: Who’s that shouting? What’s it about? The kitchen hand hides behind the gamekeeper. GAMEKEEPER: Old Hattie sends us here to you to ask advice – what should we do? JEŽIBABA: For that advice, some native wit, she sends me this puny titbit? She touches the kitchen hand. He needs some fattening up, I’d say, to make a tender roast one day. KITCHEN HAND – desperately protesting: Let’s go, let’s go – a curse dwells here! She wants to eat me up, I fear! JEŽIBABA – laughing: You little freak of nature, such a silly creature. Not much to feast on there! That roast is pretty bare! May your damned race end up in Hell! Now tell me quick, what have you got to tell? KITCHEN HAND – in trepidation: Our prince is ill; it’s very serious. His heart’s bewitched by a sorceress. He brought her to the castle, treated her well. He loved her just as much as his own life. She would have then become his wife; but the fair sorceress, she did not stay; once the prince had fallen under her spell, the unfaithful witch then flitted away. The castle’s all still smitten by her spell – The devil’s dragged that beauty off to Hell. SPIRIT OF THE LAKE – suddenly emerging on the surface of the lake: Who’s taken her, and whom did she betray? Shame on the tribe that sends you here to us! There is no truth in what you bad lot say – he betrayed her and brought on her a curse! GAMEKEEPER – beating a fast retreat: Water Spirit! Water Spirit! KITCHEN HAND – following him: Uncle! Uncle! For goodness sake, uncle! They run away. SPIRIT OF THE LAKE – in a terrifying tone of voice: I’ll seek revenge, revenge, throughout my realm! JEŽIBABA – hobbling off to her cottage: Ha, ha, ha! Ha, ha, ha! Ha, ha, ha! The red rays of sunset in the west have meanwhile faded away. Darkness falls and shortly the moon emerges. The wood nymphs come running, gathering in the glade. A WOOD NYMPH – dancing: Mine, mine, soft golden hair, all mine, attracts fireflies, it draws them all. From my pale hands the tresses fall, caressed by silvery light from the moon. SECOND WOOD NYMPH – dancing: Mine, mine, tiny light feet, all mine, across the lakeside glade I flew, bare feet refreshed by evening dew, moonbeams for slippers, golden, fine. THIRD WOOD NYMPH –dancing: Mine, mine, fair dainty body, all mine. By night it elegantly gleams, as I run free, my alabaster limbs are swathed in silver-gold moonshine. THE WOOD NYMPHS – in unison: Dance round and round, dear sisters all, in gentle evening breeze. Green Water Spirit soon will call from down amongst the reeds. They see Spirit of the Lake. Here he is, now he’s here, mending his nets — old dear! Water Spirit, ha, ha, ha! come on, catch us if you can! The one you catch, dear man, will kiss you, kiss you, ooh la la, But then your wife, ha! ha! ha! she’ll box your ears, ha! ha! ha! SPIRIT OF THE LAKE – sadly: Don’t gaily frolic on tiptoes, my golden-haired young daughters, our home in native waters is defiled by human woes. THE WOOD NYMPHS – coming to a standstill: What is it spoils our happy play today? Tell us, kind mannikin, what can you say? SPIRIT OF THE LAKE: Poor pale Rusalka’s wailing in despair, deep in the lake, down there. Her sister nymphs don’t want to know. O woe! O woe! O woe! He submerges in the lake. A WOOD NYMPH: My eyes are filled with tears, I feel at once a chilly shroud. The moon disappears behind the clouds. SECOND WOOD NYMPH: The kindly moon now disappears behind a dark grey cloud. THIRD WOOD NYMPH: I sense dark thoughts oppressing me. Sisters, sisters, let us flee! They scatter. PRINCE – runs out of the forest, confused: O my white doe! O my white doe! My fairy tale! Mute vision, white as snow! Will never more be granted any rest from my laments, my ceaseless quest? My yearning day by day still drives me on. I seek you breathless in those forests yon. When nightfall comes I sense your presence near. In moonlit mist I reach out for your hand. I seek you everywhere throughout the land. Fairy tale, fairy tale, return, my dear! He stops. This is the place! Mute forests, speak! Sweet vision, my love, where are you, kept apart? By all that still remains in my dead heart, a curse on heaven and earth alike, a curse on God and all the devils too! Speak out, speak out, o where are you? The moon emerges from the clouds. RUSALKA – appears above the lake in the light of the moon: My love, do you know me, I wonder? My love, do you still remember? PRINCE – in astonishment: If you’re long dead, destroy me now! If you still live, save me somehow! RUSALKA: Neither alive nor dead, woman nor nymph, condemned to roam as a phantom wraith when briefly in your arms I dreamt again of love — the wretched love I sought in vain. Once I could give you love, plight my troth, now all I bring to you is death. PRINCE: Without you I cannot live, can you, can you still forgive? RUSALKA: Why did you take me, hold me tight? Why did your lips have to lie? I’m but a vision in the moonlight that will torment you for ever and aye. As darkness falls, I lure you back a will o’ the wisp above the lake, my honour lost, at night I may not sleep, condemned to draw you down into the deep. You sought a passion, I know, I know, you sought a passion I could not show, and if I kiss you now, nought could be worse – you’re cursed, for ever cursed. The prince staggers towards her. PRINCE: Kiss me, kiss me, grant me peace, let worldly joys for ever cease. Kiss me to death, kiss me please. RUSALKA: I gained so much, so much from you, o love of mine, why did you not stay true? PRINCE: All shall be yours again to have and hold. Kiss me, kiss me a thousand-fold! RUSALKA – with open arms: Know you, my love, my dearest one, from my embrace you never can return? For in my arms through death you must atone. PRINCE – throwing himself into her arms: I never will return, happy will I die. All thoughts of my return I now deny. RUSALKA – embracing and kissing him: My love will turn all feelings into ice, I’ll hold you now, in my freezing embrace, I must put you to death, I must, alas! PRINCE: My sin shall be absolved by your kiss. Happy I die, held in your embrace! He dies. SPIRIT OF THE LAKE – deep below the surface of the water: Held in your arms, he’ll die in vain, all sacrifices nought but pain! Poor Rusalka, so pale, oh woe! O woe! O woe! O woe! RUSALKA – kissing the dead prince for the last time: For your love and for your beauty, for your human passion’s elusive state, for all the curses that resolved my fate – upon your human soul God have mercy! She submerges in the lake.
Text Authorship:
- Translation from Czech (Čeština) to English copyright © 2019 by Patrick John Corness, (re)printed on this website with kind permission. To reprint and distribute this author's work for concert programs, CD booklets, etc., you may ask the copyright-holder(s) directly or ask us; we are authorized to grant permission on their behalf. Please provide the translator's name when contacting us.
Contact: licenses@email.lieder.example.net
Based on:
- a text in Czech (Čeština) by Jaroslav Kvapil (1868 - 1950)
Go to the general single-text view
This translation was first published by Karolinum Press, Prague in 2020. ISBN 978 80 246 4381 6 https://karolinum.cz/knihy/kvapil-rusalka-23557. Permission to re-publish on LiederNet kindly granted by Karolinum Press.
This text was added to the website: 2023-12-18
Line count: 352
Word count: 889