Na vysoké skále
sama sedí matka Koljova,
se slunečkem vádu vede,
vádu vede s jasným měsíčkem:
Slunce moje, zlaté slunce,
poutníčku můj na nebi,
nevidělos někde Kolja,
mého Kolja z Vytyny?
Tvého Kolja,
toho chytli a budou ho věšeti.
Tisíc Turků před ním kráčí,
tisíc Turků pozadu,
dva tisíce s každě strany
a tvůj Koljas vprostrředku,
a byl bledý jako citron,
jako zvadlé jablíčko.
K Ali pašeti ho vedli,
dostavili k rašeti.
Zdaleka ho pozdravuje
a pak zblízka povídá:
Bůh tě pozdrav, Ali paše!
Bud' mi vítán, Koljo můj!
A hned obrátil se k sluhům,
tak to sluhům poručil:
Vařte kávu Koliovi
a čibuk mu zapalte,
přineste mu tamburinu,
by nám píseň zazpíval,
kolik Turků, bulukbašat,
kolik Turků na tom světě zavraždil.
Kolias mu odpověděl, takto pravil pašeti:
Zavraždil jsem tisíc Turků,
bulukbašat osmero, a tys přece po tu 
dobu rukám mojim vyváznul.
Tu hned meče uchopil se,
rázem jemu hlavu st'al.