Ty se ptáš, proč moje zpěvy
Bouří zvukem zoufalým?
Proč tak teskně, proč tak divě,
Jako řeka ouskalím?

Neptej se, družko milá,
Upřímnou tou řečí svou,
Nesmím Ti to pověděti,
Jaké trýzně srdce rvou.

Ani lásky, ani slávy 
Věnce dávno strhané,
Ani říší pranebeských
Krásy časem zmítané:

Ani štěstí uvadlého
Omešené svaliny,
Ani cizí vůkol zjevy,
A ty světa pustiny:

Ani vztek a rozruch vášní
V neukojném bouření
Nebudí těch mojich zpěvův
Divoteskné proudění.

Avšak jeden bol tak mocný,
Že duch můj jím zvrácen jest,
Uzírá mi žití kořen,
Že nemůže bujně kvésť!

A ten bol, jenž bez ustání
Vrývá v srdce velkou strasť,
Jenž ty divé písné budí:
Ten bol mocný je má ... vlast.