Ach, vy říčky šumivé, ach vy vlnky chladivé,
družky milé, pojďte v sad, pomozte mně zaplakat!

Pomozte mi hlasně lkát, přemilého druha zvát,
proč už ke mně nespěchá, či ho nědko v moci má.

Milá jeho dřívější za ruku ho jímala,
a ta druhá milená ústa jeho líbala.

Třetí milá šla vždy s ním přes dvůr v noci zjasněné,
má on věru, milý můj, zahrady tři zelené.

V první, jata žalostí, kukačka si kuká jen,
ve druhé zas ve křoví slavík šíří písně sten,

ve třetí tam v zákoutí hruška kvete bělavá, 
pod tou hruškou samotná mladá dívka sedává.

Vzlyká, v pláči schoulená, žal jí srdce rozdírá,
sátečkem si bělostným hojné slzy utírá.