V našich nocích stíny drahých bloudily,
k našim duším beze slov nám šeptaly,
pod jich kroky aureoly z květů zářily
a do tušení našich sálaly.

Ticho bylo úsměvem a vonnou předzvěstí,
letem nesčíslných křídel nesenou,
znělo zlahodnělým hlasem dávných bolestí
a čistých políbení příštích ozvěnou.

Naslouchali jsme mu vzrušeni a zmateni,
hloubkou záhadnou svých duší dojati,
a náš každý dech byl procitnutím ze snění
a každé procitnutí jemnou závratí.