Vivos voco. Mortuos plango. Fulgura frango. Fest gemauert in der Erden Steht die Form, aus Lehm gebrannt. Heute muß die Glocke werden, Frisch, Gesellen! seid zur Hand. Von der Stirne heiß Rinnen muß der Schweiß, Soll das Werk den Meister loben, Doch der Segen kommt von oben. Zum Werke, das wir ernst bereiten, Geziemt sich wohl ein ernstes Wort; Wenn gute Reden sie begleiten, Dann fließt die Arbeit munter fort. So laßt uns jetzt mit Fleiß betrachten, Was durch die schwache Kraft entspringt, Den schlechten Mann muß man verachten, Der nie bedacht, was er vollbringt. Das ists ja, was den Menschen zieret Und dazu ward ihm der Verstand, Daß er im innern Herzen spüret, Was er erschafft mit seiner Hand. Nehmet Holz vom Fichtenstamme, Doch recht trocken laßt es sein, Daß die eingepreßte Flamme Schlage zu dem Schwalch hinein. Kocht des Kupfers Brei, Schnell das Zinn herbei, Daß die zähe Glockenspeise Fließe nach der rechten Weise. Was in des Dammes tiefer Grube Die Hand mit Feuers Hilfe baut, Hoch auf des Turmes Glockenstube Da wird es von uns zeugen laut. Noch dauern wirds in späten Tagen Und rühren vieler Menschen Ohr, Und wird mit dem Betrübten klagen, Und stimmen zu der Andacht Chor. Was unten tief dem Erdensohne Das wechselnde Verhängnis bringt, Das schlägt an die metallne Krone, Die es erbaulich weiter klingt. Weiße Blasen seh ich springen, Wohl! die Massen sind im Fluß. Laßt's mit Aschensalz durchdringen, Das befördert schnell den Guß. Auch von Schaume rein Muß die Mischung sein, Daß vom reinlichen Metalle Rein und voll die Stimme schalle. Denn mit der Freude Feierklange Begrüßt sie das geliebte Kind Auf seines Lebens erstem Gange, Den es in Schlafes Arm beginnt; Ihm ruhen noch im Zeitenschoße Die schwarzen und die heitern Lose, Der Mutterliebe zarte Sorgen Bewachen seinen goldnen Morgen - Die Jahre fliehen pfeilgeschwind. Vom Mädchen reißt sich stolz der Knabe, Er stürmt ins Leben wild hinaus, Durchmißt die Welt am Wanderstabe, Fremd kehrt er heim ins Vaterhaus, Und herrlich, in der Jugend Prangen, Wie ein Gebild aus Himmels Höhn, Mit züchtigen, verschämten Wangen Sieht er die Jungfrau vor sich stehn. Da faßt ein namenloses Sehnen Des Jünglings Herz, er irrt allein, Aus seinen Augen brechen Tränen, Er flieht der Brüder wilden Reihn. Errötend folgt er ihren Spuren, Und ist von ihrem Gruß beglückt; Das Schönste sucht er auf den Fluren, Womit er seine Liebe schmückt. O! zarte Sehnsucht, süßes Hoffen, Der ersten Liebe goldne Zeit, Das Auge sieht den Himmel offen, Es schwelgt das Herz in Seligkeit, O! daß sie ewig grünen bliebe, Die schöne Zeit der jungen Liebe! Wie sich schon die Pfeifen bräunen! Dieses Stäbchen tauch ich ein, Sehn wir's überglast erscheinen Wirds zum Gusse zeitig sein. Jetzt, Gesellen, frisch! Prüft mir das Gemisch, Ob das Spröde mit dem Weichen Sich vereint zum guten Zeichen. Denn wo das Strenge mit dem Zarten, Wo Starkes sich und Mildes paarten, Da gibt es einen guten Klang. Drum prüfe, wer sich ewig bindet, Ob sich das Herz zum Herzen findet! Der Wahn ist kurz, die Reu ist lang. Lieblich in der Bräute Locken Spielt der jungfräuliche Kranz, Wenn die hellen Kirchenglocken Laden zu des Festes Glanz. Ach! des Lebens schönste Feier Endigt auch den Lebensmai, Mit dem Gürtel, mit dem Schleier Reißt der schöne Wahn entzwei. Die Leidenschaft flieht, Die Liebe muß bleiben, Die Blume verblüht, Die Frucht muß treiben. Der Mann muß hinaus Ins feindliche Leben, Muß wirken und streben Und pflanzen und schaffen, Erlisten, erraffen, Muß wetten und wagen Das Glück zu erjagen. Da strömet herbei die unendliche Gabe, Es füllt sich der Speicher mit köstlicher Habe, Die Räume wachsen, es dehnt sich das Haus. Und drinnen waltet Die züchtige Hausfrau, Die Mutter der Kinder, Und herrschet weise Im häuslichen Kreise, Und lehret die Mädchen, Und wehret den Knaben, Und reget ohn Ende Die fleißigen Hände, Ünd mehrt den Gewinn Mit ordnendem Sinn. Und füllet mit Schätzen die duftenden Laden, Und dreht um die schnurrende Spindel den Faden, Und sammelt im reinlich geglätteten Schrein Die schimmernde Wolle, den schneeigten Lein, Und füget zum Guten den Glanz und den Schimmer, Und ruhet nimmer. Und der Vater mit frohem Blick Von des Hauses weitschauendem Giebel Überzählet sein blühend Glück, Siehet der Pfosten ragende Bäume, Und der Scheunen gefüllte Räume Und die Speicher, vom Segen gebogen, Und des Kornes bewegte Wogen, Rühmt sich mit stolzem Mund: Fest wie der Erde Grund Gegen des Unglücks Macht Steht mfr des Hauses Pracht! - Doch mit des Geschickes Mächten Ist kein ew'ger Bund zu flechten, Und das Unglück schreitet schnell. Wohl! Nun kann der Guß beginnen, Schön gezacket ist der Bruch. Doch, bevor wir's lassen rinnen, Betet einen frommen Spruch! Stoßt den Zapfen aus! Gott bewahr das Haus. Raudlend in des Henkels Bogen Schießts mit feuerbraunen Wogen. Wohltätig ist des Feuers Macht, Wenn sie der Mensch bezähmt, bewacht, Und was er bildet, was er schafft, Das dankt er dieser ; Doch furchtbar wird die Himmelskraft, Wenn sie der Fessel sich entrafft, Einhertritt auf der eignen Spur Die freie Tochter der Natur. Wehe, wenn sie losgelassen Wachsend ohne Widerstand Durch die volkbelebten Gassen Wälzt den ungeheuren Brand! Denn die Elemente hassen Das Gebild der Menschenhand. Aus der Wolke Quillt der Segen, Strömt der Regen, Aus der Wolke, ohne Wahl, Zuckt der Strahl! Hört ihr's wimmern hoch vom Turm! Das ist Sturm! Rot wie Blut Ist der Himmel, Das ist nicht des Tages Glut! Welch Getümmel Straßen auf ! Dampf wallt auf ! Flackernd steigt die Feuersäule, Durch der Straßen lange Zeile Wächst es fort mit Windeseile, Kochend wie aus Ofens Rachen Glühn die Lüfte, Balken krachen, Pfosten stürzen, Fenster klirren, Kinder jammern, Mütter irren, Tiere wimmern Unter Trümmern, Alles rennet, rettet, flüchtet, Taghell ist die Nacht gelichtet, Durch der Hände lange Kette Um die Wette Fliegt der Eimer, hoch im Bogen Sprützen Quellen, Wasserwogen. Heulend kommt der Sturm geflogen, Der die Flamme brausend sucht, Prasselnd in die dürre Frucht Fällt sie, in des Speichers Räume, In der Sparren dürre Bäume, Und als wollte sie im Wehen Mit sich fort der Erde Wucht Reißen, in gewaltger Flucht, Wächst sie in des Himmels Höhen Riesengroß! Hoffnungslos Weicht der Mensch der Götterstärke, Müßig sieht er seine Werke Und bewundernd untergehn. Leergebrannt Ist die Stätte, Wilder Stürme rauhes Bette, In den öden Fensterhöhlen Wohnt das Grauen, Und des Himmels Wolken schauen Hoch hinein. Einen Blick Nach dem Grabe Seiner Habe Sendet noch der Mensch zurück - Greift fröhlich dann zum Wanderstabe, Was Feuers Wut ihm auch geraubt, Ein süßer Trost ist ihm geblieben, Er zählt die Häupter seiner Lieben Und sieh! ihm fehlt kein teures Haupt. In die Erd ist's aufgenommen, Glücklich ist die Form gefüllt, Wirds auch schön zu Tage kommen, Daß es Fleiß und Kunst vergilt? Wenn der Guß mißlang? Wenn die Form zersprang? Ach, vielleicht indem wir hoffen Hat uns Unheil schon getroffen. Dem dunkeln Schoß der heilgen Erde Vertrauen wir der Hände Tat, Vertraut der Sämann seine Saat Und hofft, daß sie entkeimen werde Zum Segen, nach des Himmels Rat. Noch köstlicheren Samen bergen Wir traurend in der Erde Schoß, Und hoffen, daß er aus den Särgen Erblühen soll zu schönerm Los. Von dem Dome Schwer und bang Tönt die Glocke Grabgesang. Ernst begleiten ihre Trauerschläge Einen Wandrer auf dem letzten Wege. Ach! die Gattin ists, die teure, Ach! es ist die treue Mutter, Die der schwarze Fürst der Schatten Wegführt aus dem Arm des Gatten, Aus der zarten Kinder Schar, Die si.e blühend ihm gebar, Die sie an der treuen Brust Wachsen sah mit Mutterlust - Ach! des Hauses zarte Bande Sind gelöst auf immerdar, Denn sie wohnt im Scha.ttenlande, Die des Hauses Mutter war, Denn es fehlt ihr treues Walten, Ihre Sorge wacht nicht mehr, An verwaister Stätte schalten Wird die Fremde, liebeleer. Bis die Glocke sich verkühlet Laßt die strenge Arbeit ruhn, Wie im Laub der Vogel spielet Mag sich jeder gütlich tun. Winkt der Sterne Licht, Ledig aller Pflicht Hört der Bursch die Vesper schlagen, Meister muß sich immer plagen. Munter fördert seine Schritte Fern im wilden Forst der Wandrer Nach der lieben Heimathütte. Blöckend ziehen heim die Schafe, Und der Rinder Breitgestirnte glatte Scharen Kommen brüllend, Die gewohnten Ställe füllend. Schwer herein Schwankt der Wagen, Kornbeladen, Bunt von Farben Auf den Garben Liegt der Kranz, Und das junge Volk der Schnitter Fliegt zum Tanz. Markt und Straße werden stiller, Um des Lichts gesellge Flamme Sammeln sich die Hausbewohner, Und das Stadttor schließt sich knarrend. Schwarz bedecket Sich die Erde, Doch den sichern Bürger schrecket Nicht die Nacht, Die den Bösen gräßlich wecket, Denn das Auge des Gesetzes wacht. Heilge Ordnung, segenreiche Himmelstochter, die das Gleiche Frei und leicht und freudig bindet, Die der Städte Bau gegründet, Die herein von den Gefilden Rief den ungesellgen Wilden, Eintrat in der Menschen Hütten, Sie gewöhnt' zu sanften Sitten Und das teuerste der Bande Wob, den Trieb zum Vaterlande! Tausend fleißge Hände regen, Helfen sich in munterm Bund Und in feurigem Bewegen Werden alle Kräfte kund. Meister rührt sich und Geselle In der Freiheit heilgem Schutz. Jeder freut sich seiner Stelle, Bietet dem Verächter Trutz. Arbeit ist des Bürgers Zierde, Segen ist der Mühe Preis, Ehrt den König seine Würde, Ehret uns der Hände Fleiß. Holder Friede, Süße Eintracht, Weilet, weilet Freundlich über dieser Stadt! Möge nie der Tag erscheinen, Wo des rauhen Krieges Horden Dieses stille Tal durchtoben, Wo der Himmel, Den des Abends sanfte Röte Lieblich malt, Von der Dörfer, von der Städte Wildem Brande schrecklich strahlt! Nun zerbrecht mir das Gebäude, Seine Absicht hats erfüllt, Daß sich Herz und Auge weide An dem wohlgelungnen Bild. Schwingt den Hammer, schwingt, Bis der Mantel springt, Wenn die Glock soll auferstehen Muß die Form in Stücken gehen. Der Meister kann die Form zerbrechen Mit weiser Hand, zur rechten Zeit, Doch wehe, wenn in Flammenbächen Das glühnde Erz sich selbst befreit! Blindwütend mit des Donners Krachen Zersprengt es das geborstne Haus, Und wie aus offnem Höllenrachen Speit es Verderben zündend aus; Wo rohe Kräfte sinnlos walten, Da kann sich kein Gebild gestalten, Wenn sich die Völker selbst befrein, Da kann die Wohlfahrt nicht gedeihn. Weh, wenn sich in dem Schoß der Städte Der Feuerzunder still gehäuft, Das Volk, zerreißend seine Kette, Zur Eigenhilfe schrecklich greift! Da zerret an der Glocke Strängen Der Aufruhr, daß sie heulend schallt, Und nur geweiht zu Friedensklängen Die Losung anstimmt zur Gewalt. Freiheit und Gleichheit! hört man schallen, Der ruh'ge Bürger greift zur Wehr; Die Straßen füllen sich, die Hallen, Und Würgerbanden ziehn umher, Da werden Weiber zu Hyänen Und treiben mit Entsetzen Scherz, Noch zuckend, mit des Panthers Zähnen, Zerreißen sie des Feindes Herz. Nichts Heiliges ist mehr, es lösen Sich alle Bande frommer Scheu, Der Gute räumt den Platz dem Bösen, Und alle Laster walten frei. Gefährlich ists den Leu zu wecken, Verderblich ist des Tigers Zahn, Jedoch der schrecklichste der Schrecken Das ist der Mensch in seinem Wahn. Weh denen, die dem Ewigblinden Des Lichtes Himmelsfackel leihn! Sie strahlt ihm nicht, sie kann nur zünden Und äschert Städt und Länder ein. Freude hat mir Gott gegeben! Sehet! wie ein goldner Stern Aus der Hülse, blank und eben, Schält sich der metallne Kern. Von dem Helm zum Kranz Spielts wie Sonnenglanz, Auch des Wappens nette Schilder Loben den erfahrnen Bilder. Herein! herein! Gesellen alle, schließt den Reihen, Daß wir die Glocke taufend weihen, Concordia soll ihr Name sein, Zur Eintracht, zu herzinnigem Vereine Versammle sie die liebende Gemeine. Und dies sei fortan ihr Beruf, Wozu der Meister sie erschuf : Hoch überm niedern Erdenleben Soll sie in blauem Himmelszelt Die Nachbarin des Donners schweben Und grenzen an die Sternenwelt, Soll eine Stimme sein von oben, Wie der Gestirne helle Schar, Die ihren Schöpfer wandelnd loben Und führen das bekränzte Jahr. Nur ewigen und ernsten Dingen Sei ihr metallner Mund geweiht, Und stündlich mit den schnellen Schwingen Berühr im Fluge sie die Zeit, Dem Schicksal leihe sie die Zunge, Selbst herzlos, ohne Mitgefühl, Begleite sie mit ihrem Schwunge Des Lebens wechselvolles Spiel. Und wie der Klang im Ohr vergehet, Der mächtig tönend ihr entschallt, So lehre sie, daß nichts bestehet, Daß alles Irdische verhallt. Jetzo mit der Kraft des Stranges Wiegt die Glock mir aus der Gruft, Daß sie in das Reich des Klanges Steige, in die Himmelsluft. Ziehet, ziehet, hebt! Sie bewegt sich, schwebt, Freude dieser Stadt bedeute, Friede sei ihr erst Geläute.
About the headline (FAQ)
Authorship:
- by Friedrich von Schiller (1759 - 1805), "Das Lied von der Glocke" [author's text checked 1 time against a primary source]
Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive):
- by Johann G. Adam , "Das Lied von der Glocke" [ voice and piano ] [sung text checked 1 time]
- by Max Bruch (1838 - 1920), "Das Lied von der Glocke", op. 45, published 1879 [ soli, chorus, and orchestra or piano ], Berlin, Simrock [sung text not yet checked]
- by Georg Wilhelm Rauchenecker (1844 - 1906), "Lied von der Glocke", published 1895 [ speaker and three-part women's chorus or four-part mixed chorus with piano ], Düsseldorf, L. Schwann [sung text not yet checked]
- by Wladimir Rudolfowitsch Vogel (1896 - 1984), "Das Lied von der Glocke", VWV. 59 (1959) [ solo speaker and double chorus of speakers ], Zentralbibliothek Zürich [sung text not yet checked]
Settings in other languages, adaptations, or excerpts:
- Also set in German (Deutsch), [adaptation] ; composed by Johannes Brahms.
Other available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- CZE Czech (Čeština) (Karel Dostál-Lutinov) , "Píseň o zvonu", first published 1917
Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]
This text was added to the website: 2009-06-26
Line count: 426
Word count: 2058
Živě volám. O mrtvé lkám, Blesky lámu. Vypálena z hlíny rudé forma v zem je zazděna. Hoši, zvon dnes ulit bude! Chutě k dílu ramena! pot-li vyvstane, čelo rozplane : potom dílo mistra chválí, Zdar však plyne s nebes dáli. Do díla, jež se vážně chystá, se vhodně vážné slovo tká: když dobrý hovor má v ní místa, pak práce hračkou utíká. Nuž, vhloubejme se v rozjímání, co ze slabých sil nevzniká; chlap zaslouží jen pohrdání, když neváží, co podniká. To právě zdobí mužův zápal a na to jest mu rozum dán, by v hloubi duše výtvor chápal, jenž rukou jeho dokonán. Hola! Sneste suché louče, třísky suchých smrků sem, aby plamen do kotouče vyšlehoval čelesnem! Měď mi roztavte, cínu připravte, aby hustá zvonovina tekla jako malvazina! Co ve stavidla hlubou jámu buduje s ohněm naše dlaň, to se zvonice, s výšin trámu kdys o nás rozzpívá se v pláň. Když věky kol se budou hnáti, to mnohým duším dojme sluch, to s truchlícími bude lkáti, v tom křídla k nebi najde duch. Co osud střídavý v svém shonu v klín pozemčanů dole svál, to zaburácí ve hruď zvonu, jenž nábožně to poví dál. Bílé bubliny se linou. Dobrá, kovy taví se. Promisme to luhovinou, luhem roztok spraví se. Ať jsou bez pěny kovy smíšeny, by se v ryzí hmotu slily, jasným tonem hlaholily! Neb zvon má v jásot propuknouti, když vítá dítko milené na zemské jeho první pouti, již koná do snů schýlené. Mu v lůně budoucnosti dosud spí slastný jako strastný osud. Matčino něžné pečování mu vyzlacené jitro chrání. — Čas prchá v honbě šílené. Hoch od dívky se dělí prudce a hrd se pouští v cizí zem, svět provandruje s holí v ruce, až k svým se vrátí cizincem. A v kráse spanilé se skvíci, zjev rajský s luznou velebou, hle, s cudnou uzardělou lící, stáť vidí pannu před sebou, Tu nevýslovná touha vkročí v hruď mladou, jinoch bloudí sám, slz rosou vlhnou jemu oči, an prchá bujných druhů hrám. Jí ve stopách se zarděn brává, jen úsměv, a je přešťastným, květ lučin první vyhledává a milenku svou zdobí jím, Ó něžná touho, sladké ždání! Ó mladá lásko ze zlata! Ráj nebeský se k oku sklání, hruď hýří, blahem bohata! Kéž rozkvétá a neuvadá ten krásný čas, ta láska mladá! Za trubkou hle, trubka hnědne! Tento proutek spustíme; sklovina-li na něm sedne, do lití se pustíme. Zčerstva, hoši, dnes! Zkuste mi tu směs, zda-li hmota křehká, divá s měkkou utěšeně splývá. — Neb kde se tuhé měkkým vroubí, kde síla k jednotě se snoubí, tam zahlaholí řádný ton, Nuž ten, kdo na věky se váže, nechť důkladně se srdcí táže — blud krátký je, však dlouhý ston. Roztomile v dívek vlase vánek vínkem povívá, a zvon chrámu stříbrohlase k slavné svatbě pozývá. Ach s tou slávou, s těmi zpěvy končí života též máj; se závojem, s pásem děvy rozplývá se luzný ráj. Žár vášně uchladne, však láska má zůstat; květina uvadne, a plod musí vzrůstat. Muž ve světa šum a v odbojný život jde ráj dělat z divot a snaží se, baží, vráží a sráží, by klamem i pěstí svým vyhonil štěstí. Tu hrnou se do domu nesmírné statky, tu zásoby vzrůstají, domek je z chatky, prostory rostou — až z domku je dům. V domě dbá rázně ctná hospodyně kázně, matička dětí, moudře den celý rodině velí, a děvčata cvičí a hošíkům brání a bez umdlévání se po práci shání a rozumně zboží pořádá, množí a do vonné truhlice poklady štřádá a bzučivou nitku kol vřetena spřádá, lesknavou vlnu a bělostnou přízi do skříně čistotně hlazené sklízí a k dobrému přidává třpytu a chuti bez oddechnutí. Otec radostný točí hled s dalekozírného slemena domu, vidí statky své — samý květ, povaly vidí vzhůru se pnouti, stodoly vidí žitem se dmouti, zásobny vidí úrodou plnit, po větru vidí žita se vlnit, pyšným se chlubí rtem: Nevývratný jak zem proti všem přívalům vzpíná se krásný můj dům. Ale osud, jenž nám vládne, věčné smlouvy nezná žádné, chvatem kráčí pohroma. Do lití se dáti smíme, lom je pěkně vyhraněn. Ale, než to vypustíme, pomodlem se zkrátka jen! — A teď zátku ven! Chraň nás Bůh ten den! V ucho zvonu v dýmném čmoudu tok se žene žhavých proudů. Jeť oheň mocný dobroděj, kdy člověk hlídá, krotí jej; ať boří, tvoří cokoliv, vždy k pomoci má tento div; však zdivočí ten nebes div, kdy, z okovů se vymaniv, jde cestou bujné svobody syn volný matky přírody. Běda, kdy se bez pout vidí! Aniž odporů by dbal přes ulice plné lidí válí hrozný požár dál, neboť živly nenávidí to, co člověk vykonal. S nebe rosí požehnání, prší v pláni; z černých mraků beze stezk šlehá blesk! S věže, slyšte! zvon lká, ach! na poplach! Zkrvácen blankyt žhavý. Tohle není zářný den! Kam ty davy náměstím? Ha, tam dým! Plápol stoupá praskotaje, ulic táhlou řadou vlaje, vichrem síly přibíraje. Žhoucí jako z výhně tlámy sálá vzduch; v něm praští trámy, krov se řítí, okna třeští, matky bloudí, děti vřeští, trosky hlučí, skot v nich skučí! Všechno pádí, shání, chrání, noc se mění na svítání. Seřaděnou paží páskou jako sázkou okov lítá; ve vysoku tryská voda v prudkém toku. Vichor letí — vyje v skoku — s hukem hledá pochodeň. S praskotem se v suchou žeň plamen vrhá, hýří v lovu, do vyschlých se vrhá krovů, a jak chtěl by v burném vání z hlubin rozvrátiti zem a ji urvat útokem, roste k nebi bez klesání velikán! Sudbě vzdán síle Boží člověk uhne; úžasem mu rámě tuhne, an zří děl svých ztroskotání. Zdoutnalé spálenisko, chmurných větrů tábořisko. Do průlomův oken sirých sedly hrůzy, nebes mračna v letné chůzi hledí tam. Jeden hled k rovu tomu štěstí, domu sýlá člověk naposled — pak sahá k holi bez povzdechu. Vše plamen schvátil do zkázy, přec jednu sladkou nechal těchu: Své milé hlavy čítá v spěchu a hle! ni jedna neschází. Kadlub, který v zemi dříme, kovem jsme už nalili; zdaž i šťastně pokosíme, co jsme pracně nasili? Zda nám kyne zdar? Nerozpuk-li tvar? Snad, co naděje nám svítá, už nás rána stihla skrytá. Tmavému lůnu svaté země svých dlaní svěřujeme ruch, jí rozsévač pln blahých tuch a s nadějí své dává sémě, že vzklíčit dá mu dobrý Bůh. Leč kladem dražší sémě jiné se smutkem v země náručí a doufáme, že z rakve stinné kdys v krásnější květ vypučí. Dumně s dómu duní, lká píseň zvonu truchlivá. Vážně provázejí jeho hrana poutníka — jeť cesta dokonána. Ach! to manželka je drahá, ach, vždyť je to máti něžná, kterou černá stínů kněžna z objetí odvádí muži, útlých dětí věrné druži, jež mu dala, kvetouc blahá, a jež u svých ňader, úst s plesem matky zřela růst. — Ach, rodinné pásky jemné přeťaty té hodiny, neb už bydlí v říši temné dobrá máti rodiny; ta, jež byla hospodyní, péčí svou už nehlídá, v osiřelém domě nyní velí cizí, nevlídná. Dokud zvon se neochladí, prozatím jsme hotovi. Jako v loubí ptáci mladí, kdo chce ať si pohoví. Vyjdou hvězdičky, a jsi volničký, klekání ti zvoní, synku; mistr nemá odpočinku. Bodrý, roztoužený sladce z dáli divým hvozdem chodec chvátá ku své rodné chatce. Bečíc domů běží ovce, a krav bujných, čelatých a hladkých stádce návsí šerou bučíc do stájí se berou. Do dvora s žitnou zlatí vůz se klátí; modrý, bílý na obilí hrá květ věnců, bujně s věnci letí k tanci chasa ženců. — Ulice, trh utichají. Kolem světla útulného, domácí se poscházejí, branou městskou vrátný skřípá. Do tmavého pláště zem se halí! Měšťana však bezpečného netrudí noc, jež vyburcuje zlého; neboť strážným okem zákon bdí. Řáde svatý! blahodějné dítko nebes, ježto stejné volně, lehce, smavě víže, ty nám stavíš města, chýže a ty divocha jsi z luhu přivolalo, druha k druhu, u lidí se osadilo, mravy jejich osladilo, nejdražší je spialo páskou; k domovině vroucí láskou. Tisíc ruk se hýbá, činí, vesele si pomáhá, v ohni tom se nezastíní žádná síla, povaha. Tovaryši s mistrem spěší, volnost hlídá každý krok, každý stavem svým se těší, vítán jest mu v práci sok. Občanu je zdobou práce, příčinění žehná Bůh; koruna-li zdobí vládce, ctí nás našich dlaní ruch. Sladký míre se svorností, kéž vás hostí toto město blaživě! Nikdy nám den nevycházej, v němž by hordy hrůzné války přiburácely k nám z dálky, v němž by oblohu, kterou krášlí večer snivý září svou, měst a vesnic požár divý zbarvil strašnou záplavou! Budovu mi zbořte zase, dostála juž úkonu, ať se oko s duchem pase na zdařilém na zvonu! Bušte kladivem, drobte hlíny lem! Má-li zvon se naroditi, jest nám kadlub rozbořiti. Smíť formu rozbít mistr leda, v čas pravý, rukou zkušenou; však hrůza domu — třikrát běda — kde kovy samy vyženou. Tu povodeň ta, slepě vzteklá, se hromem valí z puklých stěn, jak rozdávený jícen pekla, vše požár uchvacuje v plen! Kde řádí síla bez rozumu, tam nedaří se výtvor umu, kde sám se vymaňuje lid, tam nerozkvete blahobyt. Ó běda, kde se v tichém městě troud nahromadil bez ruchu, lid okovy své sápe chřestě, sám řádí v hrozném výbuchu. Tu vzpoura stane před provazem a rve jím, že zvon zaskučí a, maje mír jen pěti na zem, sám vzpouře heslo zahučí: Volnost a rovnost — řvou a troubí; tu klidný občan zdvihá zbroj, an po ulici, ve podloubí se divě honí vrahů roj. Tu v hyeny se mění ženy, z hrůz mají žert a rozkoš svou, jak pardal zuby nabroušeny, živoucí srdce soku rvou. Nic není svatého, vší hrůzy a kázně svazky porvány, muž řádný padá v drápy lůzy, vše neřesti jsou pozvány. Lva probudit — v tom nebezpečí, zub tygrův všechno sápá jen; hrůz veškerých však hrůza větší jest člověk, je-li rozvášněn. Těm běda, kteří kladou svíci v dlaň tomu, jenž je temna syn! Mu nesvítí a můž jen žíci a obce házet do ssutin. Bůh dal veselí mi sladké! Aj, jak hvězda nebeská jádro kovu zlatohladké ze slupiny probleská! S přílby ku věnci v slunném ruměnci září zvon, a lepé znaky chválí tvůrce svého taky. Jen dál! Blíž sem! Nuž, tovaryši, pěkně v řadu! Teď pokřtíme zvon po obřadu! „Concordia“ ho jmenujem! Ať ku svornosti, k upřímnému svazku zve celou obec, budí věrnou lásku! A to buď vždycky jeho cíl, nač mistr lopotně jej slil! Výš nad hemžením země naší ať u blankytu má svůj stan, jak soused hromu ať se vznáší a dotýká se hvědných bran, ať volá jako s nebes dáli, tak jako hvězd nám volá tok, jež chorovodem Tvůrce chválí a vodí ověnčený rok. Jen pověčné a vážné dumě služ povždy kovový ten ret, a po hodinách křídly šumě ho dotýkej se času let. Nech jazyk propůjčuje sudbě; ač bez dum, bez citů je sám, vždy přec ať v dojímavé hudbě se druží k žití proměnám. A jak ten hlahol v uchu dozní, jenž mocně z něho vyřine, tak nechať učí věky pozdní, že pozemské vše pomine. Nyní zvon mi pružným lanem rozhoupejte z úkrytu, ať se zvuků vzdušným stanem povynáší k blankytu. Táhnout! — Táhnout! — Výš! Rozhoupán se chvíš! Hlásej městu potěšení, mír buď první tvoje pění!
Confirmed with Duch Německa: výbor z německé poesie, translated by Karel Dostál-Lutinov, Praze: Tiskem a nákladem Českoslovanské akc. tiskárny, 1917, pp 8-22.
Authorship:
- by Karel Dostál-Lutinov (1871 - 1923), "Píseň o zvonu", first published 1917 [author's text checked 1 time against a primary source]
Based on:
- a text in German (Deutsch) by Friedrich von Schiller (1759 - 1805), "Das Lied von der Glocke"
Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive):
- [ None yet in the database ]
Researcher for this page: Andrew Schneider [Guest Editor]
This text was added to the website: 2019-10-06
Line count: 425
Word count: 1847