Písně nelaskavé

Zeď, tu zeď, kterou jsme stavěli spolu,
den ze dne přidávajíce slovo k mlčení,
tu zeď rozrazit nemůžeme.
Zazděni vlastníma rukama zmíráme žízní,
slyšíme, jak vedle hne se ten druhý,
slyšíme povzdech, voláme o pomoc,
i slzy stékají do hloubky našich těl.
Lidi, lidi, co bylo skryto, je odkryto.
Dáváme představení pro dospělé i děti,
vojáky, studenty i ženy i z domácnosti.
Ty sis nasadil rohy, tesáky, drápy,
já dlouhý a ostrý jazyk,
ty v prsa se biješ, polykáš nože,
řetězy škubeš, drolíš mé srdce.
Stojíme na hlavách, chodíme po rukou,
žena se zlatým srdcem, muž s očima děcka,
žena i muž v jedné osobě,
lidi, lidi, divy se vidí zde u nás lidí.
Lidi, lidi, lidi smilujte se,
hoďte drobítek lásky.

Vzpomínáš, vzpomínáš, v únoru mrzlo,
vzpomínáš, vzpomínáš, padal sníh.
Schouleni u zídky jsme říkávali:
kdyby byl červenec . . . a - a - 
Je červenec, je červenec a říkáme si:
mrazí nás, mrazí, ach,
jak nám bývalo v únoru teplo.
Vzpomínáš, vzpomínáš? a -

Když začnou mluvit, mluví na příklad takhle:
Jestli ty peníze došly - peníze, jaké peníze - 
ty, které poslali - o jakých penězích mluvíš - 
dobře víš, dobře víš, - nevím, dej pokoj
nic jsi mi neříkal - něco jsi dostala o čem to mluvíš
copak, vím, copak vím, něch mě!
Slyší své hlasy a neslyší nic.
Dělají, jako by zapomněli,
že jejich těla jsou podrobena smrti,
že lidské vnitřnosti podlehnou snadno zkáze.
Bezohlední k sobě jsou slabší nežli rostliny, zvířata,
může je usmrtit slovo, usmání, pohled.

Požehnej, nežli mě opustíš,
žehnej, i když jsem býval zlý.
Nemůžem zřít si do očí,
až teprv umrlí, až teprv umrlí.
Ty mrtvé oči planoucí ptají se, noc je zářivá,
proč dobří jsme k sobě nebyli zaživa!

Tys myslil, že jsem jednou z mnohých
 [ ... ]

Až se ti zaskteskne, přijď.
Až se ti slzy v oku zableskne, ty přijdeš, viď!
Z té noci přesteskné nezbude ani hvězda,
ani rybářská síť a nový den se rozbřeskne.
Ty přijdeš. Přijď, přijď, přijď!