Jde má milá na jahody
na zelená borka.
Zadřéše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
"Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno!"
"Poždi, milá, v pochládečce,
v zeleně borece,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý:'
Konieček se na palúce.
v hustéj trávě pase,
moje milá v pochládeče
na milého ždâje.
Je sě milá žalovati
po tichúnku v borce:
"Ach, co řěkne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Choval se junoší!"
"Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?"
I přijedech na konice
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
za střiebrnú uzdu;
objěch děvče, přižech k srdcu
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
Laskáchom sě, milováchom;
slunce na záchodě:
"Pojed', milý, ručé domóv,
slunečko nám zajde.'
Vzkočich ruče na konieček
jako sniežek bielý
i vzdech zmilitku v náručie
otjedech s niú domóv.