Písně z rukopisu Královédvorského

Věje větřieček s kniežeckých lesóv,
běže zmilitka ku potoku,
nabiera vody v kovaná vědra.
Po vodě k děvě kytice plyje,
kytice vonná z viol a róží.
I je sě děva kyticu loviť,
spade, ach! spade v chladnú vodicu.

Kdabych věděla, kytice krásná!
kto tebe v kyprú zemicu sáze,
tomu bych dala prstének zlatý.

Kdabych věděla, kytice krásná,
kto tebe lýkem hebúčkým sváza:
tomu bych dala jehlicu z vlasóv.

Kdabych věděla, kytice krásná,
kto tě po chladnej vodici pusti:
tomu bych dala vienek svój z hlavy.

Wehet ein Lüftchen aus rauschenden Wäldern,
läuft ein Mädchen dort zum Bache hin,
schöpfet das Wasser in feste Eimer!
Ei, mit den Wellen ein Sträußchen schwimmet,
ein Sträußchen von Rosen und duftenden Veilchen.
Das Mädchen will das Sträußchen erhaschen,
ach, gleitet, ach, in das kühle Wässerlein!
Wenn ich wüßte, du reizendes Sträußchen,
wer dich im lockeren Boden gepflanzet,
dem würd' ich geben mein gold'nes Ringlein;
wenn ich wüßte, du schönes Sträußchen,
wer dich mit zartem Baste gebunden,
dem würd' ich geben, dem würd ich geben die Nadel aus meinen Haaren!
Wenn ich wüßte, ach, du liebliches Sträußchen,
wer dich gesandt auf kühlem Wasser,
dem würd' ich geben dem Kranz vom Kopfe,
dem würd' ich geben meinen Kranz, den Kranz vom Kopfe!

Ach, ty róže, krásná róže,
[čemu si raně]1 rozkvetla,
rozkvétavši pomrzla,
pomrzavši usvědla,
usvěděvši opadla?
Večer seděch, dlúho seděch
do kuropĕnie seděch,
nic doždati nemóžech.
Všě dřiezhy, lúčky sežech.
Usnuch, snieše mi sě ve sně,
jako by mně [nebošce] 2
na pravéj ruce s prsta
svlekl sě zlatý prstének,
smekl sě drahý kamének.
Kamének nenadjidech,
z militka sě nedoždech.

V širém poli dúbec stojí,
na dúbci žezhulice
zakukáše, zaplakáše,
že nenie vezdy jaro.
Kak by zrálo žitko v poli,
by vesdy jaro bylo?
Kak by zrálo jablko v sadě,
by vezdy léto bylo?
Kak by mrzly klasi v stoze,
by vezdy jeseň byla?
Kak by děvě tĕško bylo
by vezdy sama byla?

Pleje děva konopie
u panského sada.
Pýta sě jej skřivánek,
Pro če žalostiva.
"Kak bych mohla ráda býti,
malitký skřivánče?
Otvedechu zmilitka
u kamený hrádek!
Kdybych pérce iměla,
písala bych lístek.
Ty, malitký skřivánče,
ty by s niem tam letal.
 Nenie pérce, nenie blanky,
bych písala lístek.
Pozdravuj drahého péniem,
že zdě hořěm nyju."

Ach, vy lesi, tmaví lesi,
lesi miletínstí!
Čemu vy se zelenáte
v zimě, letě rovno?
Ráda bych jáz neplakala,
nemútila srdce;
a řekněte, dobrí ludie,
kto by neplakal zdě?
Kdě mój otčík, otčík milý,
zahřěben vrovece.
Kdě moje máti, dobrá máti?
Travka na něj roste.
Ni mi bratra, ni mi sestry,
junošu mi vzechu.

Jde má milá na jahody
na zelená borka.
Zadřéše si ostré trnie
v bělitkú nožicu.
Nemóže moje zmilitka
na nožicu vstúpiti.
"Ach, ty trnie, ostré trnie,
čemu si bol sdělo?
Za to budeš, ostré trnie,
z borek vymýtěno!"
"Poždi, milá, v pochládečce,
v zeleně borece,
jáz doběhu na palúček
po konieček bielý:'
Konieček se na palúce.
v hustéj trávě pase,
moje milá v pochládeče
na milého ždâje.
Je sě milá žalovati
po tichúnku v borce:
"Ach, co řěkne moje máti?
Jáz neščastná roba!
Vezdy mi řiekáše máti:
Choval se junoší!"
"Čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?"
I přijedech na konice
jako sniežek bielém,
skočich s koně, viezech na suk
za střiebrnú uzdu;
objěch děvče, přižech k srdcu
i celovách ústa;
i zabude krásná děva
v nožici bolný trn.
Laskáchom sě, milováchom;
slunce na záchodě:
"Pojed', milý, ručé domóv,
slunečko nám zajde.'
Vzkočich ruče na konieček
jako sniežek bielý
i vzdech zmilitku v náručie
otjedech s niú domóv.