Arethusa vstala
        se sněhu, kde spala,
hor Akrokeraunských na oblasti,
        z mraků a stěn skalných,
        z tříště srázů valných
své potoky jasné v důl šla pásti.
        Přes balvany v skoku
        spěla středem toků,
šla s duhovým na své skrání vlasem,
        svěžím vzplála mechem
        sráz pod jejím spěchem
se k západu chýlíc, kde plál jasem:
        vzpjala se, tu klesla,
        zpívajíc se vznesla
hymnu šeptajíc luzný jak sen pěla,
        zem k ní láskou plála,
        obloha se smála,
co k propasti podél skalin spěla.

        Na svojí kře ledné
        Alpheus se zvedne,
svým trojzubcem do hor buší divě,
        propast otevírá
        ve skalách, že šírá
stráň chvěje se v Erymanthské nivě.
        Černý vítr jihu
        pozvednul se v mihu
za urnami tichých sněhů skrytý,
        zachvěla se země
        a hrom zařval temně,
v dví podzemních zdrojů pukly štíty.
        Boha vlas i brada
        v ručeji jenž padá,
se mihnuly, s vlnou v tom se snoubí,
        zařvou stopou víly,
        jak spěl ze vší síly
až ku kraji Dórské strže k hloubi.

        Ukryj mne v té strži,
        již mne za vlas drží.
„Ó chraniž mne! spas mne!“ žalně kvílí.
        V modré hloubce hne se
        Ocean a vzpne se
v pláč její se dělí v této chvíli.
        Země dcera bílá
        pod vodou se skryla,
jak sluneční paprsk znikla skokem,
        vlny její za ní
        nesmísíly ani
se s dorickým slaným mořským tokem.
        Jako skvrna tmavá
        v moře smaragd vstává,
hle, Alfeus! za ní dolů sletí,
        orel vítězící
        jak za holubicí
hřmí zbloudilou vichrů mračných změtí.

        Loubím letí noci,
        Oceanu Moci
kde na trůnech z perlí sedí v slávě,
        korálů hřmí lesy,
        proudy dál v skal tesy,
kde třpytí se drahokamy žhavě;
        skrz paprsky šeré,
        mezi toky steré,
jež barevné sítě světla tkají,
        pod jeskyně siné,
        tam kde vlny stinné
jsou zelené jako noc v hustém háji.
        Letí před žralokem,
        před mečounem, skokem
pod hlubinou mořských spějí lomů,
        až hor skulinami
        moře pod vlnami
v pláň Dorickou přijdou zase domů.

        Enny na pohoří
        z vřídel svých se noří
do údolí, jitrem jež se směje;
        druzi rozloučení,
        v svorném pochopení
za jediným cílem řek pouť spěje.
        Sotva slunce vstává,
        již tok v běh se dává,
jde z kolébek v tesích skalných svahů;
        o poledni vinou
        lesní tiší stinnou
skrz lučiny asfodelem dráhu:
        v noci pak spí spolu
        v hlubých skalin kolu,
kde duní proud Ortygie divý,
        druhové dva, kteří
        v azurové šeři
se milují, nejsou však víc živí.