Čto ž delat',
čto bagrjanec večernich oblakov
na zelenovatom nebe,
kogda sleva už viden mesjac
i kosmato-ogromnaja zvezda,
predvestnica noči, -
bystro bledneet,
taet
sovsem na glazach? Čto put' po širokoj doroge
meždu derev'ev mimo mel'nic,
byvšich kogda-to moimi,
no promenjannych na zapjast'ja tebe,
gde my edem s toboj,
končaetsja tam za povorotom
chotja b i privetlivym
domom
sovsem sejčas?
Čto moi stichi,
dorogie mne,
tak že, kak Kallimachu
i vsjakomu drugomu velikomu,
kuda ja vlagaju ljubov' i vsju nežnost',
i lëgkie ot bogov mysli,
otrada utr moich,
kogda nebo jasno
i v okna pachnet žasminom,
zavtra
zabudutsja, kak i vsë?
Čto perestanu ja videt'
tvoë lico,
slyšat' tvoj golos?
Čto vyp'etsja vino,
uletučatsja aromaty
i sami dorogie tkani
istlejut
čerez stolet'ja? Razve men'še ja stanu ljubit'
ėti milye chrupkie vešči
za ich tlennost'?