by Percy Bysshe Shelley (1792 - 1822)
Translation by Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912)

I bring fresh showers for the thirsting...
Language: English 
I bring fresh showers for the thirsting flowers,
From the seas and the streams;
I bear light shade for the leaves when laid
In their noonday dreams.
From my wings are shaken the dews that waken 
The sweet buds every one,
When rocked to rest on their mother's breast,
As she dances about the sun.
I wield the flail of the lashing hail,
And whiten the green [plains]1 under, 
And then again I dissolve it in rain,
And laugh as I pass in thunder.

I sift the snow on the mountains below,
And their great pines groan aghast;
And all the night 'tis my pillow white,  
While I sleep in the arms of the blast.
Sublime on the towers of my skiey bowers,
Lightning my pilot sits;
In a cavern under is fettered the thunder,
It struggles and howls at fits; 
Over earth and ocean, with gentle motion,
This pilot is guiding me,
Lured by the love of the genii that move
In the depths of the purple sea;
Over the rills, and the crags, and the hills.
Over the lakes and the plains,
Wherever he dream, under mountain or stream,
The Spirit he loves remains;
And I all the while bask in Heaven's blue smile,
Whilst he is dissolving in rains.  

The sanguine Sunrise, with his meteor eyes,
And his burning plumes outspread,
Leaps on the back of my sailing rack,
When the morning star shines dead;
As on the jag of a mountain crag, 
Which an earthquake rocks and swings,
An eagle alit one moment may sit
In the light of its golden wings.
And when Sunset may breathe, from the lit sea beneath,
Its ardours of rest and of love,  
And the crimson pall of eve may fall
From the depth of Heaven above.
With wings folded I rest, on mine aery nest,
As still as a brooding dove.

That orbed maiden with white fire laden, 
Whom mortals call the Moon,
Glides glimmering o'er my fleece-like floor,
By the midnight breezes strewn;
And wherever the beat of her unseen feet,
Which only the angels hear, 
May have broken the woof of my tent's thin roof.
The stars peep behind her and peer;
And I laugh to see them whirl and flee,
Like a swarm of golden bees.
When I widen the rent in my wind-built tent, 
Till the calm rivers, lakes, and seas,
Like strips of the sky fallen through me on high,
Are each paved with the moon and these.

I bind the Sun's throne with a burning zone,
And the Moon's with a girdle of pearl; 
The volcanoes are dim, and the stars reel and swim,
When the whirlwinds my banner unfurl.
From cape to cape, with a bridge-like shape,
Over a torrent sea,
Sunbeam-proof, I hand like a roof, -- 
The mountains its columns be.
The triumphal arch through which I march
With hurricane, fire, and snow,
When the Powers of the air are chained to my chair,
Is the million-coloured bow;  
The sphere-fire above its soft colours wove,
While the moist Earth was laughing below.

I am the daughter of Earth and Water,
And the nursling of the Sky;
I pass through the pores of the ocean and shores;
I change, but I cannot die.
For after the rain when with never a stain
The pavilion of Heaven is bare,
And the winds and sunbeams with their convex gleams
Build up the blue dome of air,
I silently laugh at my own cenotaph,
And out of the caverns of rain,
Like a child from the womb, like a ghost from the tomb,
I arise and unbuild it again.

E. Covell sets stanzas 1, 4

About the headline (FAQ)

View original text (without footnotes)
1 Covell: "plain"

Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):


Research team for this text: Emily Ezust [Administrator] , Sharon Krebs [Guest Editor]

This text was added to the website: 2005-01-28
Line count: 84
Word count: 604

Mrak
Language: Czech (Čeština)  after the English 
Mnou čerstvý déšť slet’ na žíznivý květ
        ze proudů i mořských tůní,
já dávám stín svěží, lístkům jež leží,
        v poledním žehu se sluní.
S mých křídel bohatá dští rosa v poupata,
        je vzbouzí luzná k žití,
co klid je spjal sladký na ňadrech matky,
        jež kol slunce v rej se řítí.
Bič krup v ruce držím, nivám též i stržím
        zeleným dávám šat bílý,
jej tavím v dešti zas, co hromů bouří hlas,
        se smíchem krok můj dál pílí.

Do horských já ryh podsívám svůj sníh,
        až vzdychají sosny jich tmavé,
to poduška bílá, kam skráň má se skryla,
        co v klínu spím vichřice dravé.
Na oblačné mé věži valy moje střeží
        blesk, kormidelník jasný,
a v sluj sklepní schován, na řetěze skován
        hrom zmítá se a řve hlasný.
Nad mořem a vzduchem ušlechtilým ruchem
        ten kormidelník mne vodí,
láskou duchů tažen, jejichž zástup blažen
        se v purpuru mořském brodí.
Nad potoky, svahy, nad strmé skal práhy,
        nad jezera i háje,
pod řekou i strání, kde dlí v zadumání
        duch milující, hraje,
já se zhřívám v tichu v nebes modrých smíchu,
        co v pršce on splývá a taje.

Slunce v svém zoru, jas meteoru,
        své peří strouc kol žhoucí,
na proudný můj bok se vyšvihne v skok,
        když bledne jitřenka mroucí.
Jakoby orel slét’ na hrotný skalin hřbet,
        jenž chví se otřasy země,
ono tak popílí, spočinout na chvíli
        v jas zlatých křídel svých jemně.
Z tůně, jež vzplála, slunce když sálá,
        po klidu, po lásce dýše,
plášť večera v rubín když hořící v hlubin
        tmu zapadá s nebeské výše,
ve vzdušném hnízdě svém křídel svých spojím lem
        jak holub líhnoucí tiše.

S paprsky pílí, žár v sobě bílý,
        dívka, již měsícem děli,
přes mé tvary mhavé rouno kadeřavé
        jak noční vánky by střely;
kde krok jejich nohou, který nad oblohou
        jen andělský sluch slyší,
stanu svého střechu strhne ve svém spěchu,
        hned hvězdy hledí s výší.
Já se hlasně směji víru jich a reji,
        jenž zlatých včel rovný roji,
v svém větrném stanu zvětším onu ránu,
        až plesá s klidnými zdroji,
rovny nebes tříšti, spadlé skrz mne blýští
        se lunou a hvězdami rojí.

Slunce trůn jasem jak žhoucím pasem,
        trůn luny perlami tkávám,
zatmí se sopek žeh, zachví se planet běh,
        když praporem větrů svých mávám.
Od mysu k mysu v dál se jak most vzdušný vzpjal
        můj oblouk nad moři,
před slunce pablesky, dóm visím nebeský,
        mé sloupy — pohoří!
Můj oblouk vítězný, jímž vichr bezmezný
        s mým ohněm a sněhem spěje,
když moci vzduchu jaty jsou k mému stolci spjaty
        se tisícem odstínů skvěje,
sféra ta, jež hoří, něžné barvy tvoří,
        co vlhká zem dole se směje.

Zříš dceru ve mně vody a země,
        kojence nebes nad zemí,
skrz póry řek, moří, můj běh se noří,
        měním se, mřít však nelze mi.
Po lijavce útoku když v nebes hluboku
        vlá čistá vlajka jich,
když z větrů v nebesku ze záře odlesku
        se modrý, vzdušný dóm zdvih’,
já směji se tiše z hrobní své skrýše
        jak z lijavce slují se nořím,
jak z lůna dítě, duch z hrobu hbitě
        se zvednu a opět jej zbořím.

Confirmed with SHELLEY, P. B. Výbor lyriky, translated by Jaroslav Vrchlický, Praha: J. Otto, 1901, pages 65-68.


Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

This text was added to the website: 2019-07-25
Line count: 84
Word count: 518