Sedm písní v lidovém tónu

Když mě nechceš, což je víc!
nedělám si z toho nic.
Však pro tebe oči moje
hořem nerozplynou;
vylezu na kopeček,
vyhlídnu si jinou.

Když jsem šel přes lávky,
našel jsem korálky
na pěti šňůrečkách navlečené:
dal-li je děvčátku
milý na památku,
bude mít srdéčko zarmoucené.

Každý to dobře ví,
že i ten nejmenší
dáreček z lásky je nejmilejší:
přijde-li k ztracení,
nikdy potom není
stříbrem ani zlatem k nahražení.

Holubička z dubu
letěla k holubu:
milý nad rybníčky
pase tam koníčky,
a já za ním půjdu.

Holubička krotká
s holoubkem se zobká:
proč bysme taky tak
neměli se zobkat,
když jsme mladí obá.

U kapličky stává,
bez slzí plakává,
až srdce bolet musí:
"Ach, kdo té lásky sliby zruší,
běda, běda, běda jeho duši!"

Kdo je ta dívčina,
jakáto bylina
smysly jí pomámila?
"Někdy to děvčátko sličné bylo,
hoře mu srdéčko vymořilo."

Bylo to s večera na neděli,
pustil jsem koníčky po jeteli:
koníčky v jeteli --
modré oči, spíte-li?
Co jste mně slíbily u lesíčku,
již si jdu k vám pro to při msíčku.

Kdyby všecky slzičky
pohromadě byly,
co jsou milý pro tebe
oči moje lily:
věru by se louky naše
všecky zatopily.

Ach kdyby to vzdychání
pohromadě bylo
co mé srdce pro tebe
milá vypustilo:
věru na věži by naši
zvony rozzvonilo.

Nejčko mám ženicha,
matko, na mou milou!
Jak se ho dotknete,
hned z něho jiskry jdou.

Přijde do hospody,
všecko ustupuje;
jakou on zazpívá,
ta se hned tancuje.

Každý mu v hospodě,
taky mně připíjí,
sic ho ven vyhodí,
kdo se mu nelíbí.