V přírodě

Napadly písně v duši mou,
nezavolány, znenadáni,
jako když rosy napadá
po stéblokadeřavé stráni.

Kol se to mihá perlami,
i cítím dech tak mladý, zdravý,
že nevím, zda jsou radost má,
či plác mé duše  usedavý.

Však rosu luna zrodila,
a není písním v duši stáni:
tekou co slast a slza má,
a den se chystá ku svítání.

Večerní les rozvázal zvonky,
a ptáci zvoní k tiché skrejši,
kukačka zvoní na ty větší,
a slavík na ty libeznější.

Les každou větev písní kropí
a každý lístek jeho dítě,
na nebes strop jim lampu věší
a stříbrné z ní táhne nitě.

A každá nit na konci spánek,
sny jako jiskry v stromech skáčí,
jen laňka se sebe je střásá
a před lesem se v rose máčí.

Teď usnuli i zvoníkové,
les dýchá v prvním zadřímnutí,
a jestli slavik zaklokotá,
to ze spánku je prokouknutí.

Teď všecko spí, i laňka dříma,
i zvonky  visí do vybdělé,
noc kráčí jako všeho dozvuk,
tak příroda si k spánku stele.

Žitné pole, žitné pole,
jak to zraje vesele!
Každý klásek muzikantem,
klasů jak když nastele.

Hedbávným to šatem šustí,
větřík v skočnou zadupe,
slunce objímá a líbá,
je nto v stéblu zalupe.

Za motýlkem včelka šeptem,
zda kdo v chrpě nevězí,
a ten cvrček posměváček
s křepeličkou pod mezí.

Žitné pole, žitné pole,
jak to zraje vesele,
a má mysl jako v tanci,
jak když písní nastele.

Vyběhla bříza běličká,
jak ze stáda ta kozička,
vyběhla z lesa na pokraj,
že prý už táhne jara báj.

Vyběhla jako panenka,
Tak hebká a tak do tenka,
že až to lesem projelo,
a vše se touhou zachvělo.

A táhne šumem jara báj,
vzduch jak na housle, na šalmaj,
vzduch samá vůně, vzduch samý květ,
a mladý úsměv celý svět.

Hned každý strom zelený šat,
svátečně jme se oblíkat,
a každá haluz, každá snět
chce novou řečí rozprávět.

A jak by hodům zavolal,
přilítli hosté z blíž i dál,
a za den, za dva širý kraj,
a celý svět byl jara báj.

Dnes do skoku a do písničky!
Dnes pravá veselka je boží,
dnes celý svět  a všecko v párku
se vedou k svatebnímu loži.

Ve zvonku květném mušky tančí,
pod travou brouček křídla zvedá,
a vody šumí, lesy voní,
a kdo je nemá, srdce hledá.

Na nebi zapalují svíce,
na západě panenské rdění,
a slavík již to ohlašuje,
ten velkněz, u velebném znění.

Dnes velká kniha poesie
až  dokořán je otevřena,
dnes každá struna všehomíru
na žert i pravdu natažena.

A nebe skví se, vzduch se chvěje,
dnes jedna píseň světem letí,
dnes zem a nebe jeden pohár,
a tvorstvo při něm ve objetí.