Sborove pisne pro muzske hlasy

Šly děvčátka na jahody, 
a to pořád podle vody.

Nadešly tam převozníčka, 
přešvárného šohajíčka. 

Oj, Janíčku, převozníčku, 
převez ty nás přes vodičku. 

Všecky panny popřevážal, 
jenom svoju milú nechal. 

Oj, Janíčku, převez i mňa,
Zaplatím ti jako jiná. 

Nemám čluna, ani vesla, 
všecko mi to voda znésla.

Máš ty člunek a i veslo, 
ale tebe blúdí pestvo.

Sedni, milá, na lodičku, 
převezu ťa přes vodičku. 

Jak dojeli prostřed vody, 
stupoval jí do slobody. 

Nestupaj mně do slobody, 
než mia dovez na kraj vody. 

Jak dojeli na krajíček, 
vyhodil ju na trávníček, 

ruce, nohy jí urúbal, 
černé oči jí vylúpal. 

Odešel ju na půl míle, 
počuval ju, živa-li je. 

Vrš plakala, vrš zpívala, 
vrš na Janoška volala. 

Ach, Janíčku, srdce moje, 
kam si poděl nohy moje? 

Tam jsú tvoje bílé nohy 
u Dunaja na tom poli. 

Vrš plakala, vrš zpívala, 
Ach Janíčku, srdce moje,
kam si poděl ruce moje? 

Ach, Janíčku, srdce moje, 
kam si poděl oči moje? 

Ach, Janíčku, srdce moje, 
kam si poděl vlasy moje?

A ty tvoje černé vlasy 
po Dunaju větr plaší.

Ty milotské zvony 
pěkně vyzváňajú, 
lidé povidajú: 
Co to znamenajú? 

Jedni povídajú: 
Pútníčkové idú, 
druzí povidajú: 
Pochovávat budú.

Pochovávat budú 
jednej vdovy syna, 
co ho otrávila
galanečka milá. 

Neščasná galanko, 
jak na pohřeb půjdeš? 
Neščasná galanko, 
jak naříkat budeš?

Já jsem huslař přeubohý,
nemám jen tu hřivnu,
a přec všudy se mi daří,
kam širákem kývnu,

Kam paličku poodložím,
trávník pučí avete,
a když slačik strunky hladí,
radost letí světem.

Mé píseňky polní kvítí,
ono ňadra zdobí,
děvčátka z těch sladkých zvuků
pérečka si zrobí.

Nedbám věru o nikoho,
třeba bez osochu,
je v kytici dozajista
plných květů trochu.

A v každičkém takém květu
pohar šumné vůně,
by se těsil, kdo na lásku
v srdélenku stůně.

By se těsil, komu slzy
Napadaly k líčku,
pro tu milou, milučičkou
naši svobodičku.