by Charles Baudelaire (1821 - 1867)
Translation by Jaroslav Haasz (1860 - 1939)

Une martyre
Language: French (Français) 
Au milieu des flacons, des étoffes lamées
	Et des meubles voluptueux,
Des marbres, des tableaux, des robes parfumées
	Qui traînent à plis [paresseux]1,

Dans une chambre tiède où, comme en une serre,
	L'air est dangereux et fatal,
Où des bouquets mourants dans leurs cercueils de verre
	Exhalent leur soupir final,

Un cadavre sans tête épanche, comme un fleuve,
	Sur l'oreiller désaltéré
Un sang rouge et vivant, dont la toile s'abreuve
	Avec l'avidité d'un pré.

Semblable aux visions pâles qu'enfante l'ombre
	Et qui nous enchaînent les yeux,
La tête, avec l'amas de sa crinière sombre
	Et de ses bijoux précieux,

Sur la table de nuit, comme une renoncule,
	Repose, et, vide de pensers,
Un regard vague et blanc comme le crépuscule
	S'échappe des yeux révulsés.

Sur le lit, le tronc nu sans scrupules étale
	Dans le plus complet abandon
La secrète splendeur et la beauté fatale
	Dont la nature lui fit don ;

Un bas rosâtre, orné de coins d'or, à la jambe,
	Comme un souvenir est resté ;
La jarretière, ainsi qu'un œil [vigilant,]2 flambe
	[Et darde]3 un regard diamanté.

Le singulier aspect de cette solitude
	Et d'un grand portrait langoureux,
Aux yeux provocateurs comme son attitude,
	Révèle un amour ténébreux,

Une coupable joie et des fêtes étranges
	Pleines de baisers infernaux,
Dont se réjouissait l'essaim des mauvais anges
	Nageant dans les plis des rideaux ;

Et cependant, à voir la maigreur élégante
	De l'épaule au contour heurté,
La hanche un peu pointue et la taille fringante
	Ainsi qu'un reptile irrité, 

Elle est bien jeune encor ! — Son âme exaspérée
	Et ses sens par l'ennui mordus
S'étaient-ils entr'ouverts à la meute altérée
	Des désirs errants et perdus ?

L'homme vindicatif que tu n'as pu, vivante,
	Malgré tant d'amour, assouvir,
Combla-t-il sur ta chair inerte et complaisante
	L'immensité de son désir ?

Réponds, cadavre impur ! et par tes tresses roides
	Te soulevant d'un bras fiévreux,
Dis-moi, tête effrayante, a-t-il sur tes dents froides
	Collé les suprêmes adieux ?

— Loin du monde railleur, loin de la foule impure,
	Loin des magistrats curieux,
Dors en paix, dors en paix, étrange créature,
	Dans ton tombeau mystérieux ;

Ton époux court le monde, et ta forme immortelle
	Veille près de lui quand il dort ;
Autant que toi sans doute il te sera fidèle,
	Et constant jusques à la mort.

View original text (without footnotes)

Confirmed with Les Fleurs du mal, Spleen et Idéal, Paris: Poulet-Malassis et de Broise, 1857, pages 183-186. Also confirmed with Les Fleurs du mal, Spleen et Idéal, Paris: Poulet-Malassis et de Broise, 1861, pages 261-264. Also confirmed with Œuvres complètes de Charles Baudelaire, vol. I : Les Fleurs du mal, Spleen et Idéal, Paris: Michel Lévy frères, 1868, page 309-311. Punctuation and formatting follows 1857 edition. Note: this was number 79 in the 1857 edition of Les Fleurs du mal but number 110 or 135 in subsequent editions.

The spelling "fièvreux" in line 62 as appears in the 1857 edition has been changed to "fiévreux" in accordance with modern French spelling conventions. Moreover, the 1868 edition has "de" in line 43 instead of "des", which is more than likely a typographical error.

1 1861 edition, 1868 edition, and L. Orthel: "somptueux"
2 1861 edition, 1868 edition, and L. Orthel: "secret qui"
3 1861 edition, 1868 edition, and L. Orthel: "Darde"

Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):


Research team for this text: Emily Ezust [Administrator] , Poom Andrew Pipatjarasgit [Guest Editor]

This text was added to the website between May 1995 and September 2003.
Line count: 60
Word count: 388

Mučednice
Language: Czech (Čeština)  after the French (Français) 
Uprostřed lahviček a blýskajících látek,
      a nábytku, v němž přepych plá,
a soch a obrazův a navoněných šatek,
      jichž řasa nádherně kol vlá,

ve vlažném pokoji, jak v skleníku, se cítí
      pln nebezpečí, těžký dech,
kde v rakvích skleněných, již umírajíc, kvítí
      vysílá poslední svůj dech;

tu mrtvol bezhlavý krev rudou, která žije,
      tak jako řeka vylívá
v podušku žíznivou, a plátno tak ji pije,
      jak činí louka dychtivá.

Jak bledá vidění, jež narodí se v stínu,
      by zraky naše věznila,
ta hlava, v bohaté své kštice chmurném klínu,
      kde skvostů spousta spanilá,

jak pryskyřníku květ na stolku odpočívá,
      je prázdna všechněch myšlenek,
a z očí zvrácených, jak za soumraku, splývá
      nejistý, bílý paprslek.

Na loži rozkládá trup nahý, bez obavy,
      se vzdávaje, a opuštěn,
svou krásu osudnou a tajemství své slávy,
      jíž od přírody obdařen;

má růžnou punčošku, kol zlatem vyšívanou,
      — jak upomínky zbyla sled —
na lýtku podvazek, jak tajné oči planou,
      vysílá démantový hled.

Ten pohled podivný zde na samotu celou
      a velký portrét unylý,
jenž zrak i postavu má vyzývavě smělou,
      by temnou lásku odkryly,

a radost zločinnou i s plesy podivnými,
      a polibky, v nichž pekla žeh;
roj kletých andělů se potěšoval jimi,
      když kryl se v záclon záhybech;

a přec, když rameno se vidí v štíhlé kráse,
      a tuhý obrys jeho vnad,
bok ostrý poněkud, a útlost v jejím pase,
      jenž jest, jak podrážděný had,

jest ještě mladičká! — Zda duše rozhořčené
      květ, se smysly, jež hryzl žal,
se rozevřely snad té smečce pobouřené,
      s níž bludný chtíč ji napadal?

Zda člověk, mstící se, jejž nemohla’s ty, živá,
      přes tolik lásky sytit dost,
v pleť tvoji podajnou, jež nyní odpočívá,
      své touhy shrnul nesmírnost?

Ó, trupe nečistý, dej zvěst! zda za vlas hrubý
      on rukou horečnou tě zved’,
rci, děsná hlavo, mně, zda na tvé chladné zuby
      své s bohem tiskl naposled?

— Ty, skryta posměchu a nečistému lidu,
      a soudům zvědavým,
ó, zvláštní stvoření, spi v klidu, dřímej v klidu
      kde taj je hrobem tvým;

tvůj manžel světem jde, tvá nesmrtná část všude
      bdí u něho, když jal jej sen;
jak bez pochyby ty, on věren tobě bude,
      a vytrvá až v smrti den.

Confirmed with BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II, translated by Jaroslav Haasz, Praha: J. Otto, 1919. pages 138–141.


Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

This text was added to the website: 2019-08-25
Line count: 60
Word count: 362