by Heinrich Heine (1797 - 1856)
Translation by Otokar Fischer (1883 - 1938)

Das Hohelied
Language: German (Deutsch) 
Des Weibes Leib ist ein Gedicht,
Das Gott der Herr geschrieben
Ins große Stammbuch der Natur,
Als ihn der Geist getrieben.

Ja, günstig war die Stunde ihm,
Der Gott war hochbegeistert;
Er hat den spröden, rebellischen Stoff
Ganz künstlerisch bemeistert.

Fürwahr, der Leib des Weibes ist
Das Hohelied der Lieder;
Gar wunderbare Strophen sind
Die schlanken, weißen Glieder.

O welche göttliche Idee
Ist dieser Hals, der blanke,
Worauf sich wiegt der kleine Kopf,
Der lockige Hauptgedanke!

Der Brüstchen Rosenknospen sind
Epigrammatisch gefeilet;
Unsäglich entzückend ist die Zäsur,
Die streng den Busen teilet.

Den plastischen Schöpfer offenbart
Der Hüften Parallele;
Der Zwischensatz mit dem Feigenblatt
Ist auch eine schöne Stelle.

Das ist kein abstraktes Begriffspoem!
Das Lied hat Fleisch und Rippen,
Hat Hand und Fuß; es lacht und küßt
Mit schöngereimten Lippen.

Hier atmet wahre Poesie!
Anmut in jeder Wendung!
Und auf der Stirne trägt das Lied
Den Stempel der Vollendung.

Lobsingen will ich dir, o Herr,
Und dich im Staub anbeten!
Wir sind nur Stümper gegen dich,
Den himmlischen Poeten.

Versenken will ich mich, o Herr,
In deines Liedes Prächten;
Ich widme seinem Studium
Den Tag mitsamt den Nächten.

Ja, Tag und Nacht studier ich dran,
Will keine Zeit verlieren;
Die Beine werden mir so dünn -
Das kommt vom vielen Studieren.

Authorship

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):


Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]

Text added to the website: 2008-02-09 00:00:00
Last modified: 2014-06-16 10:02:36
Line count: 44
Word count: 212

Píseň písní
Language: Czech (Čeština)  after the German (Deutsch) 
Ženino tělo báseň je,
již hospodin ráčil psáti
v to velké album přírody,
když cítil, že duch jej chvátí.

Chvíle byla mu příhodná,
naň enthusiasmus padl,
že křehkou tu látku svévolnou
jak pravý umělec zvládl.

Ba věru, ženské tělo je
jak písní velepíseň;
štíhlými slokami údy jsou,
když roucha s nich padne tíseň.

Ó, jaká božská idea
ta sněhobílá šíje,
na níž se houpe hlavička,
jak hlava vší poesie.

Růžových ňader poupátka,
jsou skvostnými pointami,
a nepopsatelná caesura
člení ty epigramy.

Linie boků, toť svědectví,
že autor měl plastické cíle;
a mezivětí, kde fíkový list,
to také je místečko milé.

To není pojmová abstrakce,
ta píseň má krevnaté rýmy,
má hlavu a patu, zná líbat i lhát —
rty překrásně zrýmovanými.

Co obrat, to vrcholná gracie
v té básni z masa i kostí,
a na čele toho výtvoru
plá pečeť dokonalosti.

Ó pane, já pěji chválu tvou,
vznícen v prachu a touze.
Tys věru nebeský poeta,
my břídilové pouze!

Chci modliti se, pohroužen
v tvé písně čaromoci,
budu ji pilně studovat
po celý den a též v noci.

Už veledílo tvé studuji,
dnem nocí nemám stání.
Jsou tenčí a tenčí nohy mé —
Od čeho? Od studování!

Authorship

Based on

Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive)

    [ None yet in the database ]


Researcher for this text: Andrew Schneider [Guest Editor]

Text added to the website: 2019-10-03 00:00:00
Last modified: 2019-10-03 15:53:44
Line count: 44
Word count: 197