by Victor Hugo (1802 - 1885)
Translation by Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912)
Un soir que je regardais le ciel
Language: French (Français)
Elle me dit, un soir, en souriant : -- Ami, pourquoi contemplez-vous sans cesse Le jour qui fuit, ou l'ombre qui s'abaisse, Ou l'astre d'or qui monte à l'orient ? Que font vos yeux là-haut ? je les réclame. Quittez le ciel ; regardez dans mon âme ! Dans ce vaste ciel, ombre où vous vous plaisez, Où vos regards démesurés vont lire, Qu'apprendrez-vous qui vaille mon sourire ? Qu'apprendras-tu qui vaille nos baisers ? Oh ! de mon cœur lève les chastes voiles. Si tu savais comme il est plein d'étoiles ! Que de soleils ! vois-tu, quand nous aimons, Tout est en nous un radieux spectacle. Le dévouement, rayonnant sur l'obstacle, Vaut bien Vénus qui brille sur les monts. Le vaste azur n'est rien, je te l'atteste ; Le ciel que j'ai dans l'âme est plus céleste ! C'est beau de voir un astre s'allumer. Le monde est plein de merveilleuses choses. Douce est l'aurore, et douces sont les roses. Rien n'est si doux que le charme d'aimer ! La clarté vraie est la meilleure flamme, C'est le rayon qui va de l'âme à l'âme ! L'amour vaut mieux, au fond des antres frais, Que ces soleils qu'on ignore et qu'on nomme. Dieu mit, sachant ce qui convient à l'homme, Le ciel bien loin et la femme tout près. Il dit à ceux qui scrutent l'azur sombre : Vivez ! aimez ! le reste, c'est mon ombre ! Aimons ! c'est tout. Et Dieu le veut ainsi. Laisse ton ciel que de froids rayons dorent ! Tu trouveras, dans deux yeux qui t'adorent Plus de beauté, plus de lumière aussi ! Aimer, c'est voir, sentir, rêver, comprendre. L'esprit plus grand s'ajoute au cœur plus tendre. Viens ! bien-aimé ! n'entends-tu pas toujours Dans nos transports une harmonie étrange ? Autour de nous la nature se change En une lyre et chante nos amours. Viens ! aimons-nous ! errons sur la pelouse. Ne songe plus au ciel ! j'en suis jalouse ! -- Ma bien-aimée ainsi tout bas parlait, Avec son front posé sur sa main blanche, Et l'œil rêveur d'un ange qui se penche, Et sa voix grave, et cet air qui me plaît ; Belle et tranquille, et de me voir charmée, Ainsi tout bas parlait ma bien-aimée. Nos cœurs battaient ; l'extase m'étouffait ; Les fleurs du soir entr'ouvraient leurs corolles... Qu'avez-vous fait, arbres, de nos paroles ? De nos soupirs, rochers, qu'avez-vous fait ? C'est un destin bien triste que le nôtre, Puisqu'un tel jour s'envole comme un autre ! Ô souvenir ! trésor dans l'ombre accru ! Sombre horizon des anciennes pensées ! Chère lueur des choses éclipsées ! Rayonnement du passé disparu ! Comme du seuil et du dehors d'un temple, L'œil de l'esprit en rêvant vous contemple ! Quand les beaux jours font place aux jours amers, De tout bonheur il faut quitter l'idée ; Quand l'espérance est tout à fait vidée, Laissons tomber la coupe au fond des mers. L'oubli ! l'oubli ! c'est l'onde où tout se noie ; C'est la mer sombre où l'on jette sa joie.
M. Arham sets stanzas 1-2, 9
Text Authorship:
- by Victor Hugo (1802 - 1885), "Un soir que je regardais le ciel", appears in Les Contemplations, in 2. Livre deuxiême -- L'âme en fleur, no. 28 [author's text checked 1 time against a primary source]
Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive):
- by Max Arham (flourished 1911-1917), "Un soir que je regardais le ciel", <<1917, stanzas 1-2,9 [ voice and piano ], from Douze mélodies, 4e série, no. 63, Paris, Maurice Sénart [sung text not yet checked]
Available translations, adaptations or excerpts, and transliterations (if applicable):
- CZE Czech (Čeština) (Jaroslav Vrchlický) , "Večer, když jsem pozoroval nebesa", Prague, first published 1877
Researcher for this text: Emily Ezust [Administrator]
This text was added to the website: 2013-10-31
Line count: 66
Word count: 472
Večer, když jsem pozoroval nebesa
Language: Czech (Čeština)  after the French (Français)
Kdys večer děla ke mně zářící: „Můj příteli, nač zříte bez ustání na den, jenž prchá, na stín, jenž se sklání, na první hvězdu, východ zlatící? Co ve výši tam oko vaše zkojí? Ó nechte nebe, hleďte v duši moji! Co v nebi valném v tichém zalíbení, co čísti touží zrak váš v smělém letu? Co najdete tam nad úsměv mých retů, co najdeš tam nad moje políbení! Ó, z mého srdce zvedni závoj sám. Ó, kdybys věděl, co hvězd plane tam! Co plá tam sluncí! Když se milujem, vše divadlem v nás zářícím se stane, a oddanost, jež nad překážky plane, jest nad Hesper, jenž zlatí vrchů lem. Ó věř mi, azur jest jen pouhá báje, v mé duši nebi tam jest více ráje. Jest krásná hvězda v prvním, tichém vzplání, svět jest pln divů, kam zrak padnout může, jest zora sladká, sladké jsou i růže, však nejsladší jest všeho milování a největší zář, nejkrásnější jas jest paprsk jdoucí z duše v duši v nás. Nad tisíc sluncí, která hoří tam, jež člověk jmenuje a sotva tuší, jest láska! Bůh, jenž ví, co lidem sluší, v dál nebe snul a ženu nejblíž k nám, řka k těm, jichž zrak jen bádá v nebes klínu: Jen v lásce žijte! — zbytek v mém jest stínu. Nuž milujme! to vše jest, bůh tak věští; juž s chladnou září opusť tam to nebe a zde v mých očích, jež zbožňují tebe, víc krásy najdeš, světla víc i štěstí! Jest láska, zrak, cit, sen i žití ruch, pro sladší srdce plá vždy větší ruch. Ó pojď, můj milý! rci, zda nevlévá se v žití naše harmonické chvění? nám kolem v harfu příroda se mění a lásku naši v hymnách opěvá. Pojď, milujme se, luhem pojď kol lesa, a hvězd juž nech! Já žárlím na nebesa!“ Tak pravila po tichu moje milá na bílé ruce čelo v zadumání, se zrakem snivým, jak se anděl sklání, a hlasem vážným takto promluvila, mne vidouc v štěstí kouzlem svojich vnad tak tichá, krásná, jak ji vždy mám rád. Nám bila srdce. Mocný vír mne jal, a květy v šeru divou vůní plály… Co z našich slov jste stromy udělaly? Co stkaly z vzdechů našich sluje skal? Ó smutný život! Jaké v něm jsou stíny, když takový den prchne jako jiný! Ó vzpomínko! tys skvost, jenž v stínu vzrůstá. Ty obzore myšlenek pochovaných! ty odlesku všech tužeb oplakaných! zář, kterou halí minulost jen hustá! jak na prahu, jak z vnitra dómu v tmách, zrak ducha tebe pozoruje v snách. Když krásná vesno země ustoupíš, juž rozlučme se s každým zdáním štěstí, a když i naděj vyprázněna jesti, tu ke dnu moře nechme padnout číš! Ó zapomnění! vlno, jež vše trhá, tys moře, kam svou radost člověk vrhá.
Confirmed with Poesie francouzská nové doby, translated by Jaroslav Vrchlický, Praha : Ed. Grégr, 1877. pp 141-143.
Text Authorship:
- by Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), "Večer, když jsem pozoroval nebesa", Prague, first published 1877 [author's text checked 1 time against a primary source]
Based on:
- a text in French (Français) by Victor Hugo (1802 - 1885), "Un soir que je regardais le ciel", appears in Les Contemplations, in 2. Livre deuxiême -- L'âme en fleur, no. 28
Musical settings (art songs, Lieder, mélodies, (etc.), choral pieces, and other vocal works set to this text), listed by composer (not necessarily exhaustive):
- [ None yet in the database ]
Researcher for this page: Andrew Schneider [Guest Editor]
This text was added to the website: 2019-11-04
Line count: 66
Word count: 459