Šest písní na básně A. S. Puškina, op. 161

Já měl vás rád: ta láska ještě zcela 
v mém srdci dosud neuhasla snad;
slov dosti však, jež vás by zabolela; 
chci mlčet již a klid vám zachovat.
Já mél vás rád: tu žárle nemohoucně, tu drcen ostychem,
tu vnořen v němý žal;
já měl vás rád: tak upřímně, tak vroucně,
jak dej Bůh, by vás jiný miloval.
Já měl vás rád.

Své sny jsem přežil a svá přání,
své touhy přestal milovat;
jsem živ už leda pro strádání,
když v srdci pusto je a chlad.

V zlých bouřich osudu
můj věnec už zvadl,
kdys tak svězí přec;
sám žiji, smutný vyhoštěnec,

a čekám jen už na konec...
Tak mrazivého větru s pole sem
Zalehne-li divý hvizd,
sám zbyvší na haluzi holé,
se chvěje poděsěný list.

Co se tak pachtíš, prozaiku?
Sem s myšlenkou a v okamžiku
já zaostřím ji břitký šíp,
rým přidám jí, by vzlítla líp,
a poté o tětivu ji silně opřev,
napnu pružný luk.
Viz, k cíli letí neúchylně.
A nepřitel už ani muk!

Vás, poupě, na loktech jsem choval.
Toť dávno: kdo by nelitoval 
a nevzpomínal oněch let?
Teď z poupěte je plný květ, 
a já, kde zhlédnu jei, tam běžím.
A v srdci starch a v prsou trn, 
vás jak svou zřítelnici střežím,
nad vaší krásou, zjevem svězím 
jak stará chůva pýchy pln, pln.

To u nás doma zvyklost stará,
já i zde v cizině ji ctím:
a ptáčka v jasný svátek jara
dnes na svobodu propouštím.

A nereptám už proti Bohu,
jsem vesel, šťasten snad,
že stvořenícku volnost
mohu byť jednomu jen darovat!

Co sbylo z nich, z let veselí a pitek,
co zbylo víc než v srdci kalný zbytek?
Jak víno však, ten mnoholetý trud,
čím starší je, tím silnější má chuť.
Jdu stínům vstříc ... Burácející moře mých přístích dnů
žal  valí jen a hoře ...

A přece ne, já nechci zemříti, chci myslit, žít,
chci zuby se vříti a doufati, že v proudu,
jenž mi nese zla, bědy, bol i radost, zakmitne se,
že rytmem slov se ještě opiji,
nad smyšlenkou že slzy proliji,
že padne snad v ten západ můj,
v zem rodnou i lásky zář,
lásky zář jak úsměv na rozchodnou.